Za časů UčíTelky

Jste na home office, v dětském pokoji neskutečně kašle vaše dítě, měříte mu teplotu, dáváte mu zábaly, děláte s ním úkoly, zapínáte inhalační “kočku”, řešíte pracovní problémy, vyzvednutí mladšího sourozence ze školky...

A převoz prarodiče k lékaři a opravu pračky. Volá vám šéf, voláte klientovi, objednáváte nákup u rohlíku a “něco k obědu” pro vás i pro dítě. Prostě nevíte, co dřív… Podobně jako za covidu.

Zima s výraznými výkyvy teplot je “bakteriím a virům přátelské období”. Řádí chřipka i RS virus, streptokok i koronavirus, laryngitidy i černý kašel!, bože, u nás byl mnoho let považován za vymýcený… Každý den zůstává doma s virózou nebo nějakým “kokem” spousta dětí, se kterými rodiče na “ošetřovačce”, nebo při práci z domova dohánějí školní výuku. Podobně jako za covidového období.

Neradostný čas… Zpětně si vybavuji hrůzy z “covidárií” nemocnic, smutek umlčené kultury i zavřených škol a “porodní bolesti” online výuky…

Žáci zůstali doma a s nimi i rodiče, kteří doma pracovali, a neměli tedy dostatek času se dětem plně věnovat a učit se s nimi násobilku a vyjmenovaná slova... V té nelehké době se v kreativních hlavách zrodil úžasný nápad. UčíTelka. Děti začala učit “telka”.  Vysílala se pravidelně každý všední den, učební blok trval třicet minut. Výukovou hodinu v kulisách školní třídy vedl vždy jeden učitel. Nechyběla přestávka jako ve škole, tou byl vzdělávací pořad z produkce Déčka. Během ní děti mohly sledovat další vzdělávací a zároveň zábavné pořady: Kája a matematika, Dětská dopravní policie, programy ČT edu.

Oceňuji odvahu učitelek, které tehdy neváhaly “nést svou kůži na trh”. Nebály se zkusit něco, co tu ještě nikdy nebylo. Přijít do studia, nasadit roušku a před celým kritickým!!! národem “naostro” učit zcela neznámé děti. Ne ty ze své třídy, které znaly a věděly, jak na ně, ale děti osvícených rodičů, kteří je zapojili do odvážného počinu. Mladé i starší dámy “šly do toho”, aby inspirovaly ostatní. V  malém českém “učitelském rybníčku” se bohužel staly i terčem útoků. Veřejnost odsoudila jejich oblečení, obličej, věk...

“Měla zelené šaty, je stará, nosí brýle, seděla na zemi…”

Zpětně bych naopak všechny tyto “učítelky” ocenila jako hrdinky covidového času.  

Na televizní “UčíTelku” vzpomínám ráda, s nostalgií. Nebyla hned dokonalá, ale jaká ji tehdy  mohla měřit měřítka?

V době on line výuky jsem pravidelně projekt sledovala a posílala rodičům mých tehdejších žáků odkazy na vybrané díly kvalitní “vzdálené” výuky. V té době mi rodiče jednoho žáka poslali veršovaný pozdrav.

Všude je teď krize velká,
místo školy učí telka.
Z Japonska k nám míří lék,
aby se ho virus lek.
Doba je to jedová,
ať už učí Medová!

Ta nejistá éra plná strachu o zdraví, o život i budoucnost lidstva přinesla i něco nového.  Dodnes si vážím všech tehdejších autorů, kteří okamžitě reagovali na situaci, vymysleli a realizovali aktivity, které mají přesah do postcovidové éry. Je možné je využívat i dnes.

“UčíTelka”, jak krásná a vtipná je ta naše čeština!