Uplyne léto i žabka

Jako dítě jsem celé léto lítala v gumových žabkách, také se jim říkalo „vietnamky“. První Vietnamky u nás se poznaly nejen podle očí, ale i podle toho, že měly na nohou vietnamky.

A také dlouhé černé rovné vlasy stažené širokými lesklými sponami na zvláštní patent, které se u nás nedaly koupit. My Češky jsme jim je hrozně záviděly. Brzy je ale začali právě Vietnamci ve stáncích a pak v obchodech prodávat, stejně jako ty žabky.

Každou novou „žabkovou“ sezónu vždycky chvilku trvá, než si mezírka mezi palcem a ukazováčkem na noze na tenký plastový váleček zvykne. Po prvním puchýři už je to pohoda. Moje nohy (se) už prošly desítkami párů žabek! Měla jsem jednobarevné, duhové, s motýlky, puntíky, jedny byly přílohou časopisu, jedny dárkem k nákupu plavek, další dárkem od sestry, nedám na ně dopustit. Pokud je to třeba, umím v nich chodit i v ponožkách. Mám několik párů, do města, do bazénu, na letní koupaliště, do sprchových koutů v hotelech a penzionech.

V jednom typu od firmy, co vyrábí nazouváky, se dá chodit celý den, celý měsíc, celé léto, v horku, v dešti, pak se jen opláchnou (žabky i nohy), prsty nebolí, ani otlak, nic. Kamarádka je ale nechala na terase na přímém slunci a smrskly se jí skoro na poloviční velikost. Jenže v „příbalovém letáku“ se to píše…

Na koupalištích chodím v obuvi až k bazénu, nechávám ji u žebříčku nebo u schůdků. A pak plavu, plavu, hodinu, hodinu a půl… A jednou vylezu ven, a levá žabka chybí… To si snad ze mě někdo dělá legraci? Hledám podél bazénu, není o kousek dál, omylem odkopnutá? Ve vodě, že by uplavala? Hledám v trávě po celém koupališti, nic. Pak už i ve křoví. Potom nadzvedávám poklopy odpadkových košů. Že by nějaký vtipálek? Polozloděj? Proč neodnesl celý pár? Se správcem se známe už pár let, kroutí hlavou, slibuje, že mi žabku schová, pokud by ji večer při úklidu někde objevil. Neobjevil… Kupuji si nový pár.

Osamělou žabku po zbytek léta vozíme v autě, co kdyby, ale v září ji házím do žlutého kontejneru. Končí sezóna…

Příští léto má pro mě správce dvě zprávy: dobrou a špatnou. Dobrá je, že mou žabku koncem léta našel při čištění bazénu. Tak mi ji tedy nikdo  neschoval, možná na ni jen šlápl, a tak  zapadla do škvíry u okraje bazénu a zmizela v potrubí. Zlá zpráva - nestihl ji chytit a chudinka odplula do kanalizace… Tak jedna skončila v kontejneru, druhá v kanálu, už se spolu ty motýlkové žabky nikdy nesetkají…

Občas vzpomínám i na jedny překrásné kožené červené žabičky, které jsem před pár lety objevila v obchůdku na Národní třídě. Zkoušela jsem si je a móc je chtěla, jenže ten jejich kožený pásek mezi prsty dřel a tlačil tak ukrutně už v obchodě, dokonce i s tou zkoušecí ponožtičkou, že jsem je smutně vrátila do regálu. To bylo začátkem léta. Koncem července jsem do obchodu zavítala znovu a „moje“ vysněné žabky tam stále měli, dokonce je zlevnili na polovinu! Tak znovu hurá do nich, vždyť jsem je nosila od dětství, ty prsty si prostě musí zvyknout! Ale nešlo to, každý krok byl trápením, jako by mě řezaly nožem, cítila jsem se jako pohádková malá mořská víla. Asi věděli, proč je zlevnit, ani já jsem si ten mučicí nástroj neodnesla. Kde asi skončil tenhle krásný elegantní pár?