Spála spala

Jenže už se zase probudila... Covid její výskyt utlumil, ale v posledních letech je opět na vzestupu.

Český název chorobu dobře charakterizuje, nemocný člověk vypadá jako spálený sluncem nebo ohněm. Příznaky si dobře pamatuji, maminka byla dětskou sestřičkou, znala jsem je od ní, a na hodiny biologie dítěte na střední škole jsem se pak vůbec nemusela učit. Malinový jazyk, bolest v krku, hlavy, někdy i bříška, horečka i zimnice, červené tváře, ale motýlovitý „výbled“ kolem úst, vyrážka po těle.

Typická je vysoká nakažlivost. To mohu potvrdit. Syn, neteř a tři další děti byly se svými tatínky před lety na fotbale, tehdy děti ještě nenosily ve svých batůžcích designové lahvičky s obrázky pohádkových hrdinů. Chlapi jim koupili velkou limonádu a všechny pily z jednoho půllitru. Pak dostaly druhý… Večer mělo první dítě teplotu a příznaky. Do pěti dnů postupně „odpadly“ všechny. My jsme syna vezli rovnou na nejbližší infekční oddělení, nemocnici se říkalo „Na Kopě“. Sestra se na nás zle koukala, že přece musíme nejdřív na dětské středisko. Jak prý víme, že je to zrovna spála? Když jsme jí řekli, že už tam má chlapeček hospitalizovanou svou sestřenici a kamaráda, a že známe původce, tak převlékla syna rovnou do pyžamka.

Moje sestra měla spálu třikrát, poprvé ležela v nemocnici a píchali jí penicilin, podruhé už jí ho píchala maminka doma a potřetí ji nemoc postihla, když jsme byli v létě na dovolené v chatičkách. Neměli jsme tam auto, nedalo se odjet, horečka nebyla, tak zůstala pár dní v klidu, hodně pila a dostávala penicilin v tabletkách, maminka vždycky nějaká antibiotika v lékárničce měla. Já jsem to od své sestry nikdy nechytla.

Než se začala léčit antibiotiky, bývala spála (skarlatina, šarlach) obávanou nemocí, někdy i smrtelnou. Trápila hlavně malé děti, ale někdy i dospělé. Sir Alexander Fleming zázračný lék objevil sice již v roce 1928, ale izolovat se ho podařilo až za druhé světové války. Penicilin se stal nejsilnějším lékem proti infekcím. Léčbu se nevyplácí podcenit, streptokok je bacil zákeřný, někdy může způsobit zápal plic, ledvin, mozkových blan, kostí i srdce. Očkování zatím ještě neexistuje.

Moje maminka spálu dostala v deseti letech, krátce po skončení války. Babička ji uložila do postele v ložnici a ke dveřím postavila štokrle s lavórem s dezinfekcí. V něm si pečlivě omývala ruce, když z pokoje odcházela. Nechtěla, aby se nakazil maminčin tatínek. Můj děda byl tehdy mladík, bylo mu 35 let. Musel spát v obývací kuchyni na otomanu. Maminka stonala dlouho, trpěla vysokými horečkami, pohubla a zeslábla, loupaly se jí dlaně a chodidla. Poválečné zásobování vázlo, stále byl lístkový systém, bylo málo masa, vitamínů, všeho. Doktor babičce doporučil, ať sežene koňské maso, aby maminka do sebe dostala bílkoviny. Babička se tajně modlila, aby se její holčička uzdravila, a vařila jí tu koninu. Nemoc trvala šest týdnů.

Můj budoucí tatínek, v té době se s maminkou ještě vůbec neznali, ač žili ve stejném městě, spálu dostal o pár měsíců později, bylo mu tehdy dvanáct roků. Drobná červená krupička mu pokryla celé tělo a začala se mu olupovat jemná kůže. Měl velké štěstí, že jeho mamince se už tehdy podařilo sehnat nový lék. Penicilin rychle zabral, vyrážka zmizela a nemoc byla pryč bez následků.

Dnes se penicilin opět těžko shání…