Podle jakýchsi výzkumů každé desáté, možná prý i sedmé dítě vychovává muž, který není jeho biologickým otcem. Čísla se mi zdají nadnesená, ale vlastně když se podívám kolem sebe…
Kamarádka Bára byla v naší třídě na SŠ jedním z mála jedináčků. Vždycky si moc přála sourozence, už nevím, proč ho vlastně neměla... Je kamarádská, komunikativní, od dětství sportovala, měla kolem sebe vždycky spoustu přátel, tak se s tím nějak vyrovnala. Vdala se za jedináčka, mají spolu dva syny a těší se ze čtyř vnoučat. Znám se s ní od 15 let, navštěvovaly jsme se i po maturitě, trávily jsme hodně času s našimi partnery a dětmi, slavili jsme společně narozeniny, silvestry. Mnoho let spolu jezdíme k moři. Pořád si máme co říci. Podržíme se v horších dobách, radujeme se společně v dobrých časech, předáváme si zkušenosti v profesní oblasti.
Nedávno jsme spolu oslavily šedesátiny… Krátce po nich mi kamarádka vyprávěla, že dostala mail z Ameriky. Nějaká paní ve věku jejích dětí tvrdí, že je její sestra. Bára jí odepsala, že to je omyl, že žádnou sestru nemá… Paní se ale ozvala znovu, napsala, že by se s ní moc ráda viděla a chtěla by poznat svého pravého otce. Bára jí sdělila, že tatínek už nežije a že ona se s ní sejít nechce.
Nakonec se ale s pisatelkou mailu přece jen setkala, a nevycházela z údivu. Matkou té paní je bývalá sekretářka Bářina otce. Její manžel ale nebyl pravým otcem jejich dcery. Ta se to dověděla až před jeho smrtí, řekl jí to sám a předal jí několik dokumentů. Pochopila, že jejím otcem je maminčin bývalý šéf, který k nim často jezdil na návštěvu, pamatuje si na něj dobře jako na strejdu, který si s ní hrál, byla s ním legrace, vozil jí dárky a byl velmi šikovný, opravil jim v domě, co se dalo.
Bára jí ukázala pár tatínkových fotografií a nová sestra tvrdila, že je tatínkovi podobná. Kamarádka jí říkala, že asi ne, tatínek měl totiž hodně převislá víčka, byl s tím v celkem raném věku na operaci a ona to má po něm, zákrok ji také časem čeká. A americká sestra přece nic takového po tátovi nemá… Ano, už nemá, prozradila, že si nechala víčka operovat už ve 35 letech…
Kamarádka tomu pořád nechtěla věřit a nemohla se s novou situací smířit. Svého tatínka milovala a nevzpomínala si, že by nějak často nebýval doma. Občas jel na služební cestu, někdy se vracel z práce později, stejně jako tátové jejích kamarádek, nikdo to neřešil. Tatínek si s ní také hrál, jezdili všichni tři s maminkou na výlety, měli na Vltavě hausbót, chodili na houby, tatínek chytal ryby a dělal z nich karbanátky. Prostě to byl táta, ke kterému vzhlížela. A teď se najednou dovídá, že měl ještě paralelní vztah a druhou holčičku? Tatínkovu sekretářku znala, byla to milá, spolehlivá dáma.
Ale už hodně vody uplynulo… Bára nakonec novou skutečnost přijala. Získala vytouženou sestru, není na světě sama. V Americe má dva malé synovce, stejně staré jako její pražská vnoučata. Nebožtíku tatínkovi odpustila. Sestra pak přiletěla na návštěvu i s oběma kluky, všichni spolu byli na výletě. Domluvili se, že se brzy zase setkají. Ale pak přišel virus…
V rodině máme podobný příběh. Můj vzdálený strýc, ředitel přes letadla, dědeček známého hudebníka a manžel maminčiny sestřenice měl rovněž mladou sekretářku. Šikovnou, potřeboval, aby se po mateřské dovolené brzy vrátila do kanceláře. Moje maminka tehdy pracovala jako vedoucí jeslí a ten náš strejda ji požádal o pomoc. Maminka pro chlapečka našla místo v jeslích v Hloubětíně a sekretářka nastoupila do práce. Strýc pro dítě dokonce párkrát přišel, matka prý musela k lékaři, na úřad, na kafe s kamarádkou…. Pak ale najednou pan ředitel nečekaně zemřel. Na pohřbu se sešlo mnoho lidí, poplakali si, zavzpomínali na dobrého člověka, kamaráda, otce rodiny. Vdova ale identifikovala mezi příbuznými a známými dvě dámy, které neznala. Ukázalo se, že je to matka a babička toho chlapečka. Mladá dáma kontaktovala mou maminku a všechno jí vyprávěla. Maminka nechtěla uvěřit, ale nakonec se ona i její sestřenice s nečekanou situací dokázaly srovnat a strejdovi Karlovi bylo odpuštěno, vyřešily se i problémy s dědictvím. Prý se o svého nejmladšího syna dokázal postarat.
A sekretářka do třetice. Můj kamarád z mládí před časem po padesátce „pomohl“ paní, co neměla partnera a chtěla miminko… Tak má kromě dospělého syna a dcery ještě malé dítě. Jeho žena to nějak „nechtěla pochopit“, ale podle rady psycholožky to nakonec „ustála“, nezažádala o rozvod, nezhroutila se a žijí vedle sebe s manželem dál.
Můj partner má také kromě své sestry někde ve světě dalšího sourozence…, nechce o něm nic vědět.
Příběhy se podobají jako vejce vejci. Nevyhýbají se běžným smrtelníkům ani celebritám, jsou propírány bulvárem. „Kukaččí“ děti se určitě budou rodit dál…
