A jak ti to prosím tě řek‘, že si tě chce vzít? ptá se matka. Takhle, položí si Jituš hlavu na stranu na spojené dlaně. Ty hloupá, to on hledal hotel… (Léto s kovbojem).
Odmala jsem ráda s rodiči jezdila „po výletech“ i na delší pobyty, nejdříve autobusem a vlakem. Spávali jsme na podnikových chatách, kde jsme si sami na pokoji v kamnech topili uhlím, teplá voda se ohřívala v hrnci a WC bylo suché. Ve stanu „áčku“ i ve velikém, se dvěma ložnicemi, v chatce i na chalupě, v domě u přátel na půdě, v maringotkách, srubech, v domovech mládeže, ubytovnách i hotelech.
S finanční pomocí dědy a babičky si rodiče brzy pořídili krásnou Škodu 1000 MB šípkové barvy, a tou jsme pak brázdili Československou republiku od Šumavy k Tatrám. Jezdilo se na návštěvy, na houby, na koupaliště, na hrady a zámky. Na dovolenou na hory, k rybníkům i k moři.
Při jedné cestě na jih nás za rozbřesku vzbudilo hlasité búúú. Nestihli jsme večer dojet do kempu, tak jsme za tmy „rozbili stan“, jak se říkávalo, někde na louce v Jugoslávii. Byla to pastvina. Když jsme ráno rozepli zip u stanu, koukaly na nás krásné zvědavé kravské oči. Zvíře v klidu odešlo, ale přímo před stanem něco zanechalo…
V dospělém věku jsme pak jezdili s dětmi automobily různého stáří, spotřeby paliva a technického stavu hlavně do zařízení ROH a do kempů. Ubytování jsme hledali v inzerátech, s pronajatými byty i prvními „zimmer frei“ jsme měli jen dobré zkušenosti. Když už děti „vylétly z hnízda“, vyhledávali jsme spíše hotelové služby. Jednou v životě jsem ale spala i „pod širákem“. Bolo to vo Slovenskom raji. Tam mi po dvou pivech k večeři dával majitel kempu ochutnat místní pálenky a různé domácí bylinkové likéry. Pak mě nechal spát na matraci na dvoře pod hvězdami… Bylo to z mnoha důvodů bezpečnější. Čerstvé povětří mi udělalo dobře a ráno jsem byla nakonec ráda, že vůbec vidím.
Do Alp jsme začali jezdit v devadesátkách. Na prvních zájezdech autobus vezl nejen účastníky, ale i zásoby trvanlivých potravin, konzerv, zmrazeného chleba a masa. V taškách a krosnách jsme měli své vlastní povlečení, ručník i toaleťák. Cestovka měla pronajatý celý (prázdný) objekt a česká kuchařka nám připravovala snídaně, večeře a obědový balíček na túry. Řízek, pečené kuře, sekaná nebo kus sýra, jablko a tatranka. Když „batůžkářské“ období skončilo, došlo i na penziony a parádní hotely s polopenzí. U moře jsme vyzkoušeli kempy, apartmány i bungalovy.
Pestré zážitky máme ale i z tuzemských „rodinných penzionů“. Jeden čas rostly jako houby po dešti a kvalita se dost lišila. Hledali jsme kontakty hlavně na internetu. Popis, fotografie, cena, zpočátku bez recenzí. Jenže fotky umí být milosrdné. Co na obrázku vypadalo jako rozkošný hotýlek, se párkrát v reálu ukázalo jako oprýskaný rodinný domek se dvěma pokoji pro hosty. Odstrašující byl penzion, kde měli uklizený jen pokoj připravený pro nás. Po chodbách haldy špinavého prádla, rozbitý nábytek, stavební materiál. Majitelem byl starší pán, nestíhal... Nešel proud, protože dům prý někdo vytopil, v kulatých lustrech ještě byla voda… Nezůstali jsme tam. Jednou jsme našli ubytování, které ještě na místě zvenku vypadalo docela dobře, ale hned za dveřmi byl hrozný nepořádek, prostě bordel. „Náš“ pokoj měl jen postel s jednou peřinou, mastné fleky od hlav na rudé zdi a WC se sprchou. Ano, opravdu to byl bordel. Utekli jsme. Podobné zařízení nabízeli dokonce pro školy v přírodě! To naštěstí znám jen z vyprávění. Bylo tam sice uklizeno a čisto, přes den klidno a dobře vařili. V noci ale děti koukaly z oken, jak jsou ty paní na ulici málo oblečené a staví tam kamion za kamionem.
V poslední době se už naštěstí dá spolehnout na recenze a z popisu a fotek leccos odhadneme sami. Jedním z našich hlavních sledovaných parametrů jsou bělostné ručníky a bílé bavlněné povlečení, které se vyváří a mandluje. Barevné krepové, spolu s pružným froté prostěradlem sytých barev, nejednu pokojskou svádí k uhlazení a načechrání, tedy jakési „recyklaci“ lůžka bez výměny povlaků pro dalšího nocležníka, pokud v posteli někdo před ním strávil jen jednu noc. S tím jsme se párkrát setkali a mnozí naši známí také. Vlas pod polštářem a podezřelý odér prozradil, že bychom nebyli první, kdo v povlečení strávil noc. Opravdu ale netoužím spát s někým cizím v jedné společné posteli. I když už vrátil klíče a odjel.
