Ryba němá, ta se nemá

Nejsem žádný zavilý ochránce každého božího tvora, plácám mouchy, komáry a „hovada“, stříkám mravenčí cestičku, když mi na jaře pilní „ferdové“ lezou po posteli.

Pavouky ale nechávám žít i v bytě, v přírodě koukám, kam šlapu. Do ZOO chodím, a zvířat, která tam mají nedůstojné podmínky, je mi líto. V cirkuse jsem byla dvakrát za život. Do zákulisí nevidím, ale trápení zvířat je podle mě výjimečné. Zvířata bývají obklopena péčí a zájmem širokých rodin, dětí i dospělých. Záleží na vztahu jednotlivců, je to stejné jako u chovatelů chrtů, koní nebo morčat. Vyrůstala jsem se slepicemi, králíky a s kočkami, měla jsem přezdívku „kočičí máma“. Zvířata ráda pozoruji, hladím, fotím a maso jím.

Právě startuje nová rybářská sezóna, a dokonce i rybaření se dotýkají protiepidemická opatření. Člověk se rybami (ptáky i zvěří) živil jaksi odjakživa. Rybníkářství má u nás dlouhou a bohatou tradici. Vánoce si bez kapra nedovedu představit a říční i mořské ryby jsou na našem stole po celý rok v různých podobách. Často navštěvujeme svou oblíbenou firmu, která zpracovává sledě na nejlepší pochoutky. Rybolovu za účelem lovení zdravého masa rozumím, stejně jako chovu drůbeže, dobytka a vepříků v „lidských“ - zvířeti důstojných podmínkách, včetně eticky snesitelného konce.

Co ale celoživotně nechápu, je způsob lovení „Chyť a pusť“. Ryba bojuje o život a zápasem ztratí obrovské množství energie. Suchýma rukama jí rybář může stáhnout z kůže sliz, který ji chrání před bakteriemi, parazity a plísněmi. Doporučuje se proto mít ruce mokré, aby jí neublížil. Nebo spíš kvůli atraktivnějšímu snímku s mokře lesklou rybou? Vhodnější jsou prý háčky bez protihrotu, jenže ty velkým rybám mohou způsobit deformaci tlamy. Opakovaně lovené ryby mají tlamky potrhané. Vystresovaná a sil zbavená ryba s otřeným slizem a poraněnou tlamou od háčku (rybář ji má pocákat dezinfekcí!) je nafocena v náruči rybáře a po přestálých útrapách je navrácena do vody. Pokud už jí moc energie nezbylo, pokládá se na hřbet. Když ji rybář nevypustí šetrně a nepomůže skrze skřele pomalu prokysličit, má pramalou šanci na přežití. Tento způsob nechápou také Němci a Švýcaři, považují ho za týrání zvířat, a ulovená ryba se u nich do vody vracet nesmí.

Představuji si, jak si myslivec chytí třeba do sítě jelena, za propíchnutý sval na noze ho někam přiváže, poplácá ho po zádech, vycení zuby k úsměvu a udělá „sýr“. Cvak, pocákat krvácející ránu septonexem, vytrhnout provázek, a jelene běž. Brzy si tě přiuloví další a další lovec fototrofejí.

Je to přece podobné, nebo ne? Jenže paroháč vzbuzuje strach. Ryba je němá, nikomu nic neprozradí, nekřičí, nevrčí, neštěká, nepíská, rybáře nepotrhá, neštípne, neklovne, nekousne, neuštkne, nepoškrábe. 

Na seriál „S Jakubem na rybách“ se nedívám.