„Jé, holčičko, ty seš taková pěkná, a ta tvoje malá sestřička je strašně hubená! Že ty jí všechno sníš!“, pověděla mi jakási neznámá starostlivá žena, když mi bylo deset let, a hrozivě při tom zakývala ukazováčkem „ty, ty, ty“.
Dost dobrej základ pro poruchu příjmu potravy... Pamatuji si to dodnes, přes půl století. Ano, o čtyři roky mladší sestra měla ve zdravotní kartě napsáno astenická, koukala jí všechna žebra a jezdila do bukovanské ozdravovny, aby přibrala. V létě chtěla pořád chodit do vody, ale hned jí byla zima, drkotala zubama a měla úplně modrou pusu. Já, chráněná svým podkožním tukem, jsem byla v jezeře, v řece i v moři pořád, na břeh jsem vybíhala jen doplnit energii nějakou svačin(k)ou při pocitu hladu. Pocit chladu jsem vůbec neznala.
Narodila jsem se s ideální váhou (hmotností). Měla jsem předpisových 3500 g, přesně podle tabulek. Chutnalo mi, tak ze mě byl brzy cvalík samý faldík. Pak baculatá holčička. Dali mě „do rytmiky“, abych se hýbala. Na černobílé fotce z osmi let mám pusu od ucha k uchu, ve tvářích dolíčky a rozhodně nevypadám jako budoucí baletka. Na druhém stupni jsem při jakékoli pohybové činnosti hrozně funěla, nejvíc při nenáviděném běhu podél řeky! To mě píchalo v boku a bolely i uši. A rudé tváře jsem měla ještě hodinu po tělocviku. Do dálky i do výšky jsem kupodivu párkrát skočila nejvíc z dívek a výmyk jsem nakonec také „dala“, s dopomocí mladého tělocvikáře. Dokonce jsem, ovšem s vypětím úplně všech svých sil, vyšplhala i na tyč. Až ke stropu! Ve čtrnácti jsem začala chodit do Sokola a dobrovolně cvičit i doma, ne kvůli kilům, ale kvůli talentovkám na střední školu. Podařilo se.
Pak jsme s kamarádkou hubly kvůli klukům. Běhaly jsme. Asi třikrát. Jednou se nechtělo mně, podruhé zase jí, jindy jsme se musely učit na písemku. Příště jsem měla rýmu nebo pršelo. V osmnácti jsem se v tom Sokole seznámila s budoucím manželem a po roce se začala pěkně zakulacovat. Před porodem jsem to dotáhla na 12 kg. Šlo to ale dolů docela dobře. Jenže pak… Byla jsem doma vedená k šetrnosti, přece nevyhodím zbytek strouhané mrkvičky s jablíčkem a medem, tu trošku kašičky a polívečky s domácí jíškou, nevyliju padesátku slazeného sunaru… Tak se moje váha bohužel po čase znovu vrátila téměř na tu předporodní.
Půl roku jsem se těch deseti kil zbavovala. Příšerná dieta! Ráno vajíčko, k svačině mrkev, k obědu zelený tvaroh bez tuku („sádra“) osolený nebo se skořicí (obojí hrozné, hnusné), odpoledne deci bílého vína, tehdy Pražský výběr nebo Hodonínské slunce, brr, vůbec mi to nechutnalo. Večer plátek libového masa nebo filé. A hajdy hlady spát. Vydržela jsem a vrátila se k váze, jakou jsem měla v osmé třídě ZŠ. Při druhém těhotenství jsem se hlídala a do konce šestinedělí byla kila pryč. Stačilo plné kojení, nevyspání a pobíhání mezi dvěma dětmi.
Pokračování? Celý život kila poletují nahoru a dolů, „jojo“, ten protivný efekt, co se jmenuje jako dětská hračka… Ale v poslední době už se ručička na váze trochu uklidnila.
A doktorka Cajthamlová teď nově doporučuje ve vyšším věku dokonce mírnou nadváhu… Tak jsem se uklidnila i já.
