Hodnocení je neoddělitelnou součástí procesu vyučování. Jednou z nejnáročnějších a nejkontroverznějších. Pro všechny zúčastněné.
Známka se týká především znalostí a vědomostí, nezahrnuje další rysy žákova učebního postupu, nenabízí možnosti, jak učení zlepšit do budoucna. Učitelé přiznávají, že „není jednička jako jednička“, což však nemusí být v neprospěch tomuto typu hodnocení. Záleží na učiteli, zda dokáže i se známkou pracovat tvořivě. Slovní hodnocení popisuje výsledky výuky, ale může se vyjádřit současně i k cestě, která k nim vedla, má možnost naznačit budoucí postupy. Týká se nejen úrovně znalostí, ale umožňuje popsat i další žákovy kvality. Cílem je naučit žáka posoudit své vlastní možnosti, volit správné strategie, umět vyhledat potřebné zdroje, požádat o pomoc, nedat se odradit dílčími neúspěchy, poučit se z chyb vlastních i cizích, pochopit strategie, které vedly k cíli, zdravě ohodnotit výsledky své práce, umět se radovat z úspěchu.
Člověk se vlastně poprvé s hodnocením setkává bezprostředně po narození. Novorozenec je hodnocen mezinárodním bodovacím systémem. „Apgar skóre“ se vyjadřuje třemi čísly od nuly do desítky (například 9 – 10 – 10), která jsou součtem hodnot zjištěných v první, páté a desáté minutě života dítěte. Sleduje se puls, dech, svalové napětí, reakce na podráždění a zabarvení kůže. Test je pojmenován podle americké lékařky Virginie Apgarové. Čím vyšší je hodnota Apgar skóre, tím větší je šance na plnohodnotný a úspěšný život jedince.
Jedním z prvních verbálních hodnocení, jsou věty pronášené nad novorozencem: To je krásná holčička. To je celý tatínek. Jsou to spíše zdvořilostní formy sdělení a jsou adresovány rodičům dítěte, miminko je pasivním objektem. Brzy však začne pociťovat libost při kontaktu s blízkými osobami, vnímá odezvu svého chování, to žádoucí je posilováno úsměvem, pohlazením, později verbálně. Setkává se s antonymy hodný – zlobivý, postupně chápe význam hodnotících slov: šikovný kluk, hezký obrázek, první, lepší než... Dítě vnímá, že je porovnáváno s ostatními: Martin je rychlejší než Ondra, Emičce se podařilo nejlépe nakreslit… Ještě před zahájením školní docházky téměř všechny děti vědí, že ve škole půjde o „nějaké jedničky“ a že „pětka“ je něco negativního.
Když podepíšu a orazítkuji vysvědčení, vždycky si představuji, jak to bude vypadat u mých žáků doma, až ten dokument doma vyndají z tašky. V první třídě se přece každý něco naučil, většinou tedy jde o jedničky. Než ale prvňáčkům jejich úplně první pravé vysvědčení rozdám, vždycky si přečteme o žirafě.
Když chodila žirafa do školy, mívala jedničku z počtů i ze čtení, ale z tělocviku měla pokaždé pětku, protože neuměla udělat kotrmelec, ať dělala, co dělala, kotrmelec udělat nemohla, byla z toho celá nešťastná, kdekdo jí radil, to musíš takhle a pak takhle, koukej, jak je to jednoduché, ale žirafě se to nikdy nepodařilo, nevěděla, co má dělat s krkem, a paní učitelka jí říkala, žirafo, žirafo, ty jsi ale nemehlo, to bude pěkné vysvědčení, co tomu řeknou páni rodiče, a žirafa velice plakala, a kdo šel náhodou kolem, myslel, že prší, a když byl konec školního roku a rozdávalo se vysvědčení, žirafa měla opravdu pětku z tělocviku a plakala ještě víc než posledně, a když přišla domů, ptal se jí tatínek s maminkou, co se jí vlastně stalo, a žirafa se přiznala, že má pětku z tělocviku, a maminka s tatínkem neříkali nic, šli do vedlejšího pokoje a dlouho se tam radili, a když se vrátili, nesli svá stará školní vysvědčení, a když si je malá žirafa prohlédla, našla tam pětky z tělocviku. (M.Macourek: Živočichopis. Praha 1952)
Tak ať dnes nikdo nepláče!
