O slepičce a kohoutkovi, aneb jak jsem si nezaplavala

Známky už dnes sbírá málokdo, málo se posílají pohledy a dopisy. Už se nesbírají ani ty pohlednice, ani céčka, jak o nich zpíval Michal David… Snad ještě ubrousky, obaly od čokolád a od balených cukříků nebo kartičky. 

Obchodní řetězce nabízejí odměny za body, tak ty také někdo shromažďuje. Já a moje sestra sbíráme bazény. Jako „zářezy na pažbě“. Kamkoli se dostaneme, najdeme letní koupaliště nebo krytý bazén. Městský, lázeňský, ve sportovních halách i ve wellness centrech.

Chtěla jsem si přidat do seznamu další chlórovanou vodu na výletě v lázních ve středních Čechách. Na internetu se přímo nepsalo, že by do bazénu nemohli jiní plavci než ubytovaní klienti lázní. Zkusili jsme to zjistit na místě.

V kavárně jsme se dověděli, že se tam volně smí jenom v sobotu. V infocentru nám řekli, že se nerozlišuje, kdo přijde, každý zaplatí vstup a prostě si jde zaplavat. Napsali nám hodiny, kdy je bazén otevřený. A poslali nás na recepci koupit si vstupenku.

Lázně jsou prý rozdělené, mají recepce dvě. Na té pro platící klienty nám sdělili, že tam nikdo cizí nesmí. Slečna krčila rameny, zvedala obočí, jako že kdyby to bylo na ní…, že by se možná našla cestička, ale není, tak se nedá nic dělat. Nakonec připustila, že by se možná daly koupit dvě procedury (nebo jedna dražší) a k nim přikoupit bazén. A dala nám ceník.

Procházeli jsme celým areálem, parkem, kolonádou, lázně vypadají jako jeden komplex, kde která část končí, se nedá poznat, a došli jsme ke druhé recepci. Pro lázeňské hosty na poukaz od lékaře. Tam mi paní sdělila, že bazén je přístupný pouze pro ubytované pacienty, opravila se: klienty.

Šli jsme i kolem toho bazénu, plavala v něm jedna dáma. Sama… Pán za okénkem v kabince se mě ptal, co si přeji, a já, že zaplavat si. Jsme tu na prodlouženém víkendu, plavky s sebou, prší… Poslal mě do protější budovy na recepci, že si za tisícovku koupím voucher na proceduru a bazén. To se mi zdálo rozumné. Dát si hodinku plavání a pak masáž, krása!

Prošla jsem parkem a ocitla se z druhé strany v recepci, kde jsem pár minut před tím neuspěla. Připadala jsem si jako v té pohádce, jak slepička kohoutkovi, co leží v komoře s nožkama nahoře, shání životodárnou vodičku… Řekla jsem dámě, co mi poradili u bazénu. Připustila tedy, že si ve druhé recepci (vlastně v té první, kde jsem byla nejdříve) mohu koupit „jednodenní balíček“. Pak dostanu kartičku, že jsem klientem lázní.

V balíčku je třeba oběd nebo večeře, káva s dezertem, částečná masáž (čtvrthodinka) a ten bazén. Nechtěla jsem ale jídlo, dortík, ani čokoládu na záda, jenom si zaplavat. V době, kdy nebráním lázeňským hostům v rehabilitaci, v čase, kdy je bazén nevyužitý, prostě prázdný.

Tak nic…