Všudypřítomné mládí, blížící se padesátka, kvalitní perník a jediný patnáctiminutový nechráněný styk.
Liberec je město mladých, plné školek a škol všech stupňů, potkávat to mládí na ulicích, v kavárnách i v galeriích je velmi osvěžující. Ve stotisícovém městě je prý 5000 studentů!
Město mám navždy spojené s Libereckými výstavními trhy, v sedmdesátkách mě ale nejvíc zajímalo, že se tam dají koupit „trendová“ trička se šněrováním, nedostatkové froté ponožky, bižuterie a cizokrajné ovoce. Později jsme tam jezdili s dětmi, liberecká ZOO s bílými tygry bývala nejoblíbenějším výletním místem. Pak mě Liberec začal zajímat jako město pod Ještědem, unikátní stavbou ověnčenou Perretovou cenou. Díky, pane Binare, Hubáčku a Patrmane.
Před pár lety jsme začali jezdit na běžky do Bedřichova, jednou jsme ale nesehnali ubytování, tak volba padla na Liberec. Krajské město nám nabídlo příjemné spojení pohybu na horách s kulturou. I v zimním období to tu prostě žije! Kina, bazény, muzea, galerie, knihovny, několik divadelních scén, pouliční kytarista. Byli jsme v Divadle F.X.Šaldy, v multikině jsme viděli předpremiéru filmu, který pak dostal Oskara, poznali jsme historické kino Varšava, byli jsme na přednášce, na prohlídce radnice a lanovkou na Ještědu.
Další rok nás v Malém divadle zcela uchvátila Sialská trojčata, kuriózní mozaika o stavbě hotelu na Ještědu. Díky, páni autoři Lipusi, Šotku a Vávro. V roce 2020 už ale ve vzduchu létal koronavirus. Večer po prvním lyžování v televizních zprávách oznámili první případ onemocnění covidem 19 u nás. Každý den záběry z Číny, z Itálie, čísla, oběti, tohle všechno nás mělo také čekat. Byla uzavřena téměř celá Praha 6, to prý pomůže proti šíření viru. Nepomohlo. Strach už byl zanesen, nechtělo se nám mezi lidi, do nákupního centra, a když v galerii muž italského typu hlasitě kýchnul, část výstavy jsme oželeli a prchli. S velkou pravděpodobností v té době samozřejmě ve městě ještě nikdo nakažený nebyl.
Loni naše nové běžky zůstaly ve sklepě. Penziony byly uzavřené. Jizerská padesátka probíhala ve zvláštním režimu.
Letos jsme se do Liberce vrátili. Za dva roky nám přibylo pár vrásek, nějaká ta pilulka a ortézka. V oranžovém penzionu v samém srdci města je čisto, všechno funguje, nic tu není problém. Chcete snídani? Doneseme. Chcete si sami uvařit kávu, čaj? Použijte minikuchyňku. Chcete oběd, večeři? V přízemí je pizzerie. Užili jsme si stopu, zasněžené smrky (po oteplení o bílé peřinky přišly), vločky, déšť i sluníčko. V občerstvení nad Bedřichovem jsme ochutnali nejlepší perník na světě, díky paní pekařko. Některé domy se dočkaly svého znovuzrození do původní historické, secesní či moderní krásy, jiné budovy a venkovní prostory to štěstí dosud neměly. Lanovka na Ještěd nejezdí…
Městem proudí davy studentů, Liberec má přes 3000 nakažených. Jsme očkovaní i „prodělaní“, před zrušením opatření ještě skoro všude kontrolovaní. Čtečky četly naše tečky. Jezdíme autobusem na Maliník s dětmi a důchodci, aktuálně nejvíce zasaženými skupinami, samozřejmě v rouškách, konzumujeme kulturu i jídlo v restauraci, kávu v kavárně. Měli jsme jen jeden kontakt bez respirátoru, v horské restauraci, s dvěma dámami jsme cca čtvrt hodiny seděli u jednoho stolu ve vzdálenosti menší než 2,5 m. Ve velkém divadle F.X. Šaldy nám kvůli onemocnění v souboru změnili představení, v Malém divadle představení na poslední chvíli zrušili. Byli jsme poprvé v nádherné budově muzea, znovu v kině Varšava, rekonstrukce zdárně pokračuje, na besedě o architektuře v knihkupectví, díky, pane Fryči, v ZOO, skoro sami…
Liberecko žije letošním ročníkem Jizerské padesátky.
S covidem ani bez něj nevstoupíš do stejné Nisy…
