Já jsem ho viděla! Koukala na mě středně velká šelma, dlouhá asi jeden a půl metru, se světlehnědými chlupy a krátkými drápy.
Bylo to někdy před čtyřiceti lety a vedli ji na řetízku. Cirkusového medvídka tehdy vozili autem po školách a školkách. Naše děti byly nadšené, míša byl hravý a vypadal, že ho to také baví. Děti ho nesměly hladit, jen se z uctivé vzdálenosti koukat, a on jim v tělocvičně předvedl pár veselých kousků. Dlouho na to vzpomínaly. Dnes myslím - nemyslitelné… Asi by se už nenatočilo ani Šest medvědů s Cibulkou, a nevím, zda je korektní pohádka O třech medvědech, když jeden byl medvědice a pohlaví mláděte je nejasné. A co medvědí česnek, když u nás nežijí? Nebo už zase ano? Vrací se k nám vlk, ale medvěd? Na našem území byl prakticky vyhuben v 18. století. Spatřili ti zkušení myslivci opravdu medvěda? Nebyla to spíš kachna? Ta novinářská? Nepíše se nic o stopách, trusu a dalších známkách pobytu huňáče. Nebo jde o podobně záhadného tvora jako je lochnesská příšera nebo sněžný muž? Ty se nikdy nepodařilo prokázat. Nebo jako byl had v Jenštejně, který měl pokousat holčičku, a zmizel. Jen ta mamba zelená se našla…
Představuji si, jak se to několikasetkilové zvíře v lednu probudí z hibernace a putuje našimi většinou snadno přehlednými kraji na západ ze Slovenska nebo z Beskyd, z lesa do jiného lesa po polích kolem hustě obydlených míst a obřích výrobních hal. Až někam ku Praze… Nikde nezanechá stopy. Viděn u Mnichovic, u Hlavence, naposledy u Všetat, ale vždycky se vypaří, aby se pak objevil o kus dál.
Nechci situaci zlehčovat, v dnešní době je leccos možné, všichni si pamatujeme, jak se rychle šířil koronavirus… Ale medvěd je přece narozdíl od koronaviru dost viditelný. Ještě tak, aby to byl kodiak, ten má tři metry sedmdesát, v Pelíškách...
Dnes jsme byli kousek od Všetat na procházce a z otevřených vrat jedné zahrady na nás vyběhl pes, skákal nám až na ramena, vítal nás a ušpinil od bláta. Občas se nám to stává, majitel se většinou omluví nebo utrousí něco v tom smyslu, že pes je pes, ale nejčastěji prohlásí, že jeho miláček „nic nedělá“, že se nemáme bát. Primárně se psů nebojím, ale opravdový strach jsem už zažila. Šly jsme se sestrou příměstskou zelení u chatové osady. Od jedné z chatek se k nám přiřítili dva hlasitě štěkající vlčáci, neskákali, ale zavěsili se na nás a šli nám v patách, těsně za našimi zády, občas do nás šťouchli čumákem. Trvalo to pár minut, pak je majitel odvolal, ale víme, že dva psi už jsou smečka, takže jsme myslely, že jsou to naše poslední chvíle. Druhé psí setkání by se mohlo nazvat, „jak nás zachránili pruhovaní“. Nesli jsme s partnerem dva košíky hub krajem lesa poblíž silnice. Za městem je ranč, chovají tam koně. Měli otevřená vrata a z nich k nám přiběhli dva halamové, dobrman a nějaký obrovský ovčák, doráželi na košíky a obíhali nás. Neodhadnu, jak dlouho to trvalo, neměla jsem daleko k panice. Naštěstí pár metrů od nás přeběhla přes cestu bachyně s mláďaty a hafanům zavoněli mocněji než my a naše houby, tak se za nimi pustili. Takže zatím máme spíš strach z nezodpovědných „páníčků“, kteří nechají volně pobíhat své „mazlíčky“.
Psy i medvědy máme všichni tři rádi! Ale dodržujeme rozestupy.
