V červenci jsme každý rok „na Husa“ slavili maminčiny narozeniny. Letos poprvé ne. Divný pocit. Přišel ten den, kdy se narodila, mám ho označený v diáři, ale oslavenec chybí... Od jara, ještě jsem to nepřijala.
Možná si nezvyknu nikdy. Přicházím domů, automaticky kouknu na křeslo, kde sedávala, snad padesát let. Je prázdné. Tatínek sedí v tom svém. V obchodě stále sahám po výrobcích pro diabetiky. Rozeběhnu se za paní s hůlkou. Do mysli se mi občas na desetinku vteřiny vkrade pomyšlení, že už jsem maminku nějak dlouho neviděla. Musím za ní přece zajít! Než se ta myšlenka stačí rozvinout, dojde mi, co se stalo. Tolik bych jí chtěla aspoň zavolat! Kam? Jak? Opravdu by to nějak nešlo? Mozek se brání. Nešlo. Nejde to. Třeba to někdy bude tak, že to půjde. Ale dnes to nejde. Tak jí „volám“ ve své hlavě. A ona mi odpovídá. V mých představách. A já postupně ve vzpomínkách přestávám vidět tu droboučkou postavu posledních dnů a zase vídám tu Maminku. Vysokou, usměvavou, krev a mlíko, s čerstvou trvalou od kadeřnice. V šatech od švadleny, jak jde s tatínkem na ples. V těhotenské šatovce, s bříškem, kde je moje budoucí sestra. V plavkách u moře v Jugoslávii, voňavou od kakaového másla. V sesterské uniformě, jak jde na noční do nemocnice. V letní zástěře, jak vkládá maličké okurky do sklenic. Za volantem naší nové „tisícovky“ šípkové barvy. S prvním vnoučetem v náručí. V županu po operaci na ortopedické klinice. V kavárně u neteře s espressem a „humrovým“ chlebíčkem. S prvním pravnoučetem na klíně.
Mami?
