Koncert, který neměl být...

Včera měl svátek Bohumil. Jednomu Bohouškovi už štěstí a zdraví nepopřejeme. Místo přání jsme se s ním včera v kostele svatého Šimona a Judy rozloučili.

Moje neteř od malička ráda zpívala. Pěkně a čistě. Já jsem tehdy před 30 lety objevila v novinách inzerát: „Bambini di Praga přijmou do svých řad nové děti“. Sestra se s pětiletou dcerkou vypravila do Prahy na konkurz.  Stovky maminek tam čekaly na chodbě a děti chodily po jednom do sálu ke klavíru. Rodiče netrpělivě vyhlíželi, s čím se jejich děti vrátí. Nepřijatí dostali bonbon, neteř byla mezi těmi, co přinesli přihlášku. Byli jsme rádi, ale nevěděli jsme, co rodiče a prarodiče čeká! Několikrát týdně vozit autobusem malou holčičku „na zpívání“, čekat na ni a večer se vracet domů. Doma se s ní učit texty písniček v mnoha světových jazycích a po večerech psát úkoly. Neteř ale nikdy neřekla, že zpívat nepojede, že se jí nechce, zpívání ji opravdu bavilo. Postupně přibývalo zkoušek, vystoupení, natáčení, před Vánocemi se do Prahy jezdilo téměř denně, v doprovodu se střídaly i babičky a dědeček. Bylo to náročné pro všechny, tím víc, že jsme bydleli mimo Prahu. Všichni ale rádi vzpomínáme na první velké vánoční koncerty v Rudolfinu nebo v Obecním domě, na kterých zpívali nejdříve ti nejmladší. Na jeviště velmi disciplinovaně nastupovalo několik řad holčiček v šatičkách a chlapečků v obleku, nesměli mávat, občas to ale někdo nevydržel a jenom si tak trošku do sálu mávnul. Děti byly samozřejmě roztomilé, ale všichni rodiče snili o tom, že právě jejich potomek bude za pár let zpívat v „bambinském“ stejnokroji v „áčku“ nebo aspoň v „béčku“, bude natáčet na cédéčka a jezdit se souborem do zahraničí. Moje neteř prošla od „šatiček“ až po stejnokroj. Rodiče pak museli opatřit i český nebo moravský kroj na zahraniční turné. Neteř zpívala, tančila, natáčela v rozhlase, později sama vedla část souboru a učila zpívat nejmladší děti. Strávila mnoho času na soustředěních, na zájezdech po Evropě, ale byla i v Africe a několikrát v Japonsku. Pár týdnů před Vánocemi i Štědrý den často trávila se svou druhou rodinou, jak sama říkala, se sbormistryní paní Blankou Kulínskou, jejím synem dirigentem Bohumilem a s „jejich“ ostatními dětmi. Po návratu doháněla učení na základní škole a pak na gymnáziu. Nakonec se stala manažerkou „Bambin“. Hudbu vystudovala na VŠ a s kamarády ze souboru založili pěvecký kvintet. Zažila šťastné období souboru. Jak to bylo dál, se všeobecně ví, o obvinění sbormistra toho bylo mnoho napsáno. Před několika dny Bohumil předčasně opustil tento svět a neteř s několika dalšími jeho žáky dala dohromady včerejší koncert na rozloučenou. Zazněla hudba vážná i veselá a na závěr japonské Sayonara… Ti, kdo se souborem žili a v dobrém na to vzpomínají, se přišli s Bohumilem rozloučit do kostela sv. Šimona a Judy, kde soubor často vystupoval. Byl to večer společného zpívání všech souborů i plného sálu rodičů, kteří léta vozili své děti "na Bambini", byly to chvíle krásné muziky, emocí, vzpomínek, ale také radosti, i v tom smutném dni po pohřbu. Večer naděje, že odkaz mimořádného souboru Bambini di Praga vedeného dlouhá léta manželi Kulínskými a jejich synem Bohumilem, který se sbormistrovství věnoval od svých 16 let, žije dál. Zaznělo hodně kvalitní hudby, většinou v úpravě Bohumila Kulínského. Koncert byl nejen rozloučením s mimořádnou osobností české hudební scény, ale i poctou pro paní Blanku Kulínskou a klavíristku Ludmilou Čermákovou, která se souborem spolupracovala několik desítek let. Mnozí bývalí dětští zpěváci dnes zpívají sólově, mají své kapely, vedou dětské pěvecké sbory i velké soubory. Na pódiu včera zaznělo: „Koncert, který neměl být…“ Ano, s dirigentem se jeho žáci měli loučit až o mnoho let později… A Bohumil? Je – li bohu milý, jak praví jeho jméno, a někde nahoře už diriguje andělský chór, to ví jen Bůh sám…