Cukr, káva, limonáda, čaj, rum… Bum!

Marmeláda, čokoláda, limonáda. Libozvučná slova mého dětství. Zdá se, že jsou na seznamu ohrožených. Nezmizí nám? 

Marmeládu máme zakázanou EU, ta správná prý musí být z citrusů. Doufám, že se u nás to slovo pro budoucí generace zachová. Jako pochoutka z meruněk, jablek, rybízu, borůvek, jahod, rebarbory nebo ze špendlíků, schovaná v koblihách, šátečcích a palačinkách. Vzpomínka na léto. Ale je pravda, že naše maminka každý rok pečlivě psávala na papírové nálepky skleniček jam.

A limonáda se říkat smí? Každá přece není z citronů, plodů citrusu limonového, ani ta žlutá. A červená „malinovka“, kterou točí v každé hospodě, také není z malin, vůně i barva je jen připomíná. Tu pravou šťávu z lesních malin jsem pila jen párkrát, kdysi dávno u kamarádčiny babičky, pomáhala jsem ty maliny trhat. Autentické „domácí“ limonády jsou ale zase v módě, z ovoce, zeleniny i z bylinek.

Rum, který znám od dětství, maminka ho kapku dávala do vánočky, se přejmenoval na tuzemák, ten náš z brambor není pravý rum, tím je jen alkoholický nápoj z cukrové třtiny. Z Karibiku, jako piráti, ne od Plzně.

O čokoládu se nebojím, slovo je mezinárodní, a na té je v EU závislý určitě kdekdo (přímo v Bruselu určitě na pralinkách).

O kávu také ne, doma se vždycky pilo kafe, turek, dnes espresso a další speciality. Za hranicemi ale stále ještě máme problém objednat si tu správnou kávu. Jednou si kamarád na cestách objednal „laté“ a přinesli mu (samozřejmě) mléko. Ve Vídni naši „vídeňskou kávu“ se šlehačkou neznají, mají Wiener Melange. V Chorvatsku je lungo „kava do kraja“, „prodlužena kava“ nebo „velika pića“… No, jiný kraj, jiný kávový mrav.