Blančiny narozeniny

Blanka má (11.1.) narozeniny, my máme přání jediný, štěstí, zdraví… Kéž se jí dobře daří i v této zvláštní době!

Nedávno jsem znovu četla jednu z mnoha publikací o souboru Bambini di Praga. Po letech jsem v knize už nehledala jen fotografie neteře, ale dívala jsem se na všechno s odstupem. Objevila jsem několik klíčových momentů, které jsou ódou bývalých členů souboru na paní Blanku a oba Bohumily.

Chvála skladatele Jaromíra Klempíře: Kdybych nosil klobouk, právě Bohumil Kulínský (ml.) je člověk, před kterým bych ho smekl.

Vyznání operního pěvce Radka Krejčího, jak v souboru poznal pohodu a radost z muzicírování, a uvědomil si, že to je to, za co mu stojí žít.

Slova sbormistra Lukáše Jindřicha, který s Miroslavem Burešem učil děti ve Škole sborového zpěvu hrát na flétnu. Nejvzácnější pro mě je stále paní profesorka Kulínská a Bohumil (ml.).

Vzpomínky Jiřího Korna, Marty Vančurové na Blanku a jejího manžela Bohumila (st.).

Při čtení této knihy jsem cítila pokoru k paní Blance a uvědomila jsem si, v kolika životních rovinách jsme se spolu nějakým způsobem dotkly, pominu-li dvacetileté působení členky naší rodiny ve sboru.

Blanka se narodila ve stejném roce jako moje maminka. V letech 1946 – 48 studovala v budově Benešova státního reálného gymnázia na dnešní Evropské, o třicet let později jsem tam strávila dva roky i já. Ve 24 letech měla syna Bohouška, ve stejném věku moje maminka porodila mě.

Já i moje sestra jsme zažily kouzlo sborového zpěvu jako členky různých souborů. Ve školním sboru jsme zpívaly Kalabise, Hurníka i Ebena, stejně jako „ Kulínčata“.

Zvučný bas Radka Krejčího, bývalého člena pěveckého souboru, jsme si poslechly mnohokrát jako externí členky pražského Bachcollegia při provedení Rybovy České mše vánoční.

S Miroslavem Burešem, učitelem na zobcovou flétnu, jsme se já a moje sestra setkaly u profesora Václava Žilky. Se svými dětmi jsme jezdily na Dřevěnou píšťalku a jsme absolventkami Žilkových kurzů pro učitelky. Panu profesorovi jsme slíbily, že budeme děti učit pískat, a také jsme to dodržely, Brandýská píšťalka fungovala dvacet let.

Doktorka Blanka Kulínská zasvětila sborovému zpěvu celý svůj život. Společně s manželem a synem formovala hudební těleso, které reprezentovalo naši zemi po celém světě. Osobnost sbormistra musí v sobě nést obrovské charizma a ve správné míře namíchanou přísnost i láskyplnost. Pokud tohle nefunguje, není sbor dobrý, i když je dirigent výborným hudebníkem. Nejde totiž jen o zpívání. V prostředí mezi stovkami dětí se zákonitě otevírá prostor pro emoce, mnohdy protikladné. Soudržnost a zdravá ctižádost oproti řevnivosti a závistivosti, láska s nenávistí, štěstí i smutek, kamarádství i nesnášenlivost, radost i zlost. S tím vším se paní profesorka musela vyrovnat. Pro mnohé děti byla druhou „maminkou“ a později milovanou „babičkou“. Zpívat pod jejím vedením byl prý pokaždé dojemný zážitek.

Kéž by opět našla ztracený smysl života!