Tradiční rodina je prý v nebezpečí. Státe, zasáhni!

Čas od času se vynoří nějaký prorok, který vyhlásí smutek nad úpadkem "tradičního modelu rodiny", jenž dle něj vede celou západní civilizaci do propasti. Bohužel přicházejí s křížkem asi tak 60 let po funuse, jelikož změny, které nás dovedly k dnešnímu stavu, odstartovaly někdy po druhé světové válce. A pokud katastrofisté chtějí být opravdu vtipní, tak se všem snaží namluvit, že krizi manželství nemá na svědomí zhruba 40% rozvodovost, ale jakýsi pochod Prague pride... 

Otázkou vůbec je, jaký má být onen "tradiční model rodiny". Dějinám dlouhodobě vévodilo uspořádání muž-živitel, žena-u plotny. S postupující emancipací žen, nástupem antikoncepce a možnostmi věnovat se vzdělání a kariéře, začalo tomuto "tradičnímu modelu" postupně odzvánět, ačkoliv se rozhodně nedá říct, že by byl zcela vymýcen. Důsledkem rostoucí samostatnosti žen byl pochopitelně nárůst rozvodovosti. Tomu napomohla i postupná změna společenského klimatu, kdy status "rozvedený" přestal být stigmatem. Svůj podíl na tom měla i rostoucí sekularizace společnosti, jelikož církev je obecně k rozvodům nepřátelská.

Vysoká rozvodovost nám jakýkoli "model rodiny" spolehlivě rozvrátí, ale co s tím? Zakázat rozvody? Snažit se lidi přesvědčit, aby drželi i nefunkční vztahy pohromadě? Prudký nárůst rozvodovosti může být důsledkem toho, že lidé jsou k nedostatkům svých partnerů méně tolerantní než dřív, stejně tak ale můžou být indikátorem toho, že "stabilita" partnerských vztahů byla v minulosti spíš iluzí. Která se rozplynula ve chvíli, kdy lidé dostali více svobody.

Právě nárůst individuální svobody má za následek výrazné změny v chápaní instituce rodiny. Kariérní možnosti vedou k tomu, že si rodiče pořizují méně dětí a odkládají rodičovství do stále vyššího věku. Stejně tak se do vyššího věku odkládá datum svatby. V době viktoriánské morálky by mladá svobodná žena, která udržuje milostný poměr s mužem, byla společností považována téměř za prostitutku. Dnes žádný společenský nátlak na uzavření manželství není. Pár zkrátka do chomoutu vstoupí tehdy, až se rozhodne, že nastal správný čas. Život na hromádce není nijak společensky ostrakizován, takže logicky není důvod nikam pospíchat.

Oblíbené tvrzení praví, že "rodina je základ státu". Tato teze ovšem lehce svádí k názoru, že rodina je jakýmsi státním majetkem, který stát svou blahovůlí následně udílí občanům v užívání. Tady máte kulaté razítko a teď jste rodina. V tomto pojetí se "rodina" mění ve státem zřízenou ekonomicko-byrokratickou instituci, o kterou svobodomyslní občané přestávají mít zájem.

Pokud by chtěl stát nějak výrazně tento trend obrátit, měl by k tomu v zásadě dvě možnosti. Buď by musel nějak radikálně okleštit individuální svobody - jakousi "povinnost" uzavřít manželství si ale lze představit jen v silně totalitním režimu. Nebo by musel jít cestou dramatického finančního zvýhodňování sezdaných - čímž by bezděčně manželství přetvářel v instituci založenou čistě na ekonomické kalkulaci. Že by takovéto pojetí nějak výrazně přispívalo k jeho stabilitě, o tom nejsem přesvědčen.

Boj o záchranu tradičních rodinných modelů je něco jako boj za záchranu dinousaurů, kteří už dávno vymřeli. Současný stav je důsledkem postupující liberalizace společenských poměrů, kdy se manželství uzavírá v důsledku individuálního rozhodnutí, nikoli společenské objednávky. Pokud o návrat do minulosti má minimální šanci na úspěch. Lidé by nepřijali diktát státu ohledně toho, jaké vztahy jim nařídí uzavírat.

Netvrdím, že všechny změny v "modelu" manželství musejí být nutně k lepšímu. Ale sotva je možné nějak vynalézt jakýsi "ideál rodiny" a ten plošně zavést. Rodina nepatří státu ale občanům. Pokud se tedy chápání rodiny ve společnosti mění, bude to stát dříve či později muset akceptovat. Když dinosouři jednou vymřou, ani Jurský park je už obvykle nezachrání...