Povinná očkování dětí nejsou žádným smrtícím útokem na něčí svobodu

V posledních letech se nám hezky rozmohly nejrůznější soudní pře, při nichž se rodiče domáhají, aby bylo povinné očkování prohlášeno za protiústavní. Prý to omezuje jejich svobodu. Rodiče by měli sami rozhodovat, jestli nechají své dítě očkovat nebo ne. Stát nemá komu co nakazovat apod. V žádném případě se nepovažuju za nějakého fanouška státních zásahů, zejména pokud jde o tak citlivou oblast, jako je rodina, ale takovéto argumenty mi znějí velmi nepřesvědčivě.

V obecné rovině je samozřejmě pravda, že povinné očkování omezuje svobodu. Jenže naše svoboda je beztak omezována tisícem a jedním nařízením. Dovedeno ad absurdum - omezením vaší svobody je i povinnost koupit si lístek na vlak. Klíčové je, zda je dané opatření důvodné a přiměřené. Povinnost nosit každé úterý zelený klobouk by asi těžko obstálo. Je ale povinné očkování skutečně tak zásadní příkoří?

Narodíl od bezpočtu jiných nesmyslů je očkování především otázkou odbornou. Těžko bude někdo zpochybňovat, že tetanus nebo černý kašel atd. jsou dost závažné nemoci. Tetanospasmin je jedním z nejúčinnějších neurotoxinů, který má až 40% mortalitu. Stejně tak hemofilová epiglotitida může skončit smrtí. Z tohoto pohledu je celkem jasné, že prevence je mnohem účinnější než hasit požár poté, co vypukl. Navíc řada nákaz, proti kterým se očkuje, je způsobovaná viry, a na ty antibiotika nezabírají.

Samozřejmě že očkování není bez rizika. Atenuovaná vakcína se může "probrat" a nadělat vám v těle paseku. Jenže co je bez rizika? Vakcína je cizorodá látka, na kterou tělo nemusí dobře reagovat, ale antibiotika mají taky vedlejší účinky a někdy dost zásadní. A alergickou reakci můžete mít i na penicilin. Očkováním podstupujete určité menší riziko, abyste se v budoucnu vyhnuli většímu riziku. Pro určité jedince může být samozřejmě očkování nevhodné. Rozhodovat o tom má ale lékař, nikoliv rodiče.

Musíme vzít v úvahu jedno - imunitní systém malých dětí není na boj s těžkými infekcemi připraven. Musí se nějaký čas cvičit na běžných "rýmičkách" a "kašlíkách", aby byl v budoucnu připraven bojovat s "těžkými váhami". Očkování mu pomáhá překlenout tuhle kritickou periodu, proto se také provádí. Motivem tedy rozhodně není šikanovat rodiče, ale chránit děti před vážnými hrozbami.

Celá věc má ale ještě další důležitý rozměr - nejde jen o ochranu jedince, ale populace jako takové. V našich zeměpisných šířkách žijí lidé hlava na hlavě a infekční choroby mají pré. Populační proočkovanost má tudíž kritický význam pro omezení šíření nebezpečných nemocí. Když se konečně podařilo vymýtit tuberkulózu, tak se zrušilo povinné očkování - aby se snížila "zátěž" organismu. Výsledek se brzy dostavil - tuberkulóza nám vesele migruje zpátky a počet nakažených každý rok roste. Bakterie se na nějaký "Schengen" nikoho neptají.

"Povinnost nechat se očkovat" je tudíž dána nejen zodpovědností vůči sobě, ale také zodpovědností vůči ostatním. Tento důvod ostatně zmínil i Ústavní soud, když ve svých nálezech předchozí stížnosti na očkování zamítal. Stát má zkrátka povinnost dbát o veřejné zdraví a určitá povinná očkování jsou legitimním nástrojem, jak toho dosáhnout. Nebude vám nutit chřipku, klíšťovku, papillomaviry, pneumokoka nebo meningokoka, ale určité minimum požadovat může.

Ačkoliv jindy bych občanskou "vzpouru" proti státu podpořil, tady k ní dochází na nesprávném místě. Myslím, že je rozhodně lepší důvošřovat prevenci, než se pak smiřovat s následky. Povinné očkování rozhodně není břemeno, které by rodiny nedokázaly unést. Dostatečná proočkovanost přece v konečném důsledku pomáhá nám všem...