Pesimismus je opium lidstva.

Je těžké uhodnout, proč je pesimismus mezi lidem tak populární. Každý novinář ví, že pokud chce se článkem uspět, musí v něm věštit alespoň jednu katastrofu. Samozřejmě co možná největší. Dobré zprávy vám noviny neprodají, ty se dají umístit jen na nějaký sloupeček na okraji strany tři. Ze všech stran se na nás valí, že žijeme v nejhorší možné době, horší to nikdy nebylo a ani to horší být nemůže. Je z takového kolotoče vůbec cesta ven?

Pesimismus má několik základních zákonitostí - pivo je pořád dražší, kapitalismus nestojí za nic, daně pořád rostou a současná vláda je nejhorší, jakou jsme tu kdy měli. Základní politická konstanta zní, že nejhorší vláda v historii je ta, která je právě u moci. Pochopitelně jen do nástupu té následující. Pak se celý cyklus opakuje. Opravdu nevím, jestli se dožiju dne, kdy konečně budeme mít nějakou vládu, která se někomu zavděčí. Nebo aspoň jednoho politika.

Někdy mám strach pomalu otevřít noviny, jelikož z prvních stránek se na mě vyvalí tornáda, dočtu se, kolik lidí právě spláchla další tsunami, kde spadlo zase nějaké letadlo, nebo v které americké škole se právě střílelo. Samozřejmě chápu, že jsou to všechno hrozná neštěstí. Jenže pokud čtu neustále jen o samých pohromách, mám už pak dojem, že se ve světě ani nic jiného neodehrává. Když pak vyjdu na ulici, už jen čekám, jestli mi na hlavu nespadne meteorit nebo mi na zastávku místo autobusu nepřistane UFO. A ke každé katastorfě je samozřejmě potřeba online servírovat snímky ve vysokém rozlišení, aby divák o nic nepřišel. Pokud ovšem nejsou upravené ve Photoshopu...

Křesťanství je sice už na ústupu, ale jedna víra je věčná - totiž že bude pořád jen hůř. Živě si představuji válečné vysloužilce ve starém Římě, kterak na stará kolena žehrají, že dnes už není ta republika, co bývala, mládež je zkažená, zatímco za jejich mládí... Pokud by to byla pravda, tak by doteď lidé žili v jeskyních. To ovšem nebrání snění o jakámsi "zlatém věku lidstva" v dávné, chamtivostí a majetkem neposkvrněné minulosti. Dnes to má takovou formu, že lidstvo se musí vrátit k přírodě a najít ztracené duchovní hodnoty. Asi to nemůžeme dávat celé za vinu Rousseauovi, ale určitě se na tom silně podepsal.

Čas od času pocítí nějaký filosof nutkání vyjádřit své zhnusení nad stavem dnešní konzumní společnosti a úpadkem morálních hodnot. Je škoda, že se ale nikde nedočteme, kdy mělo být to období morálního rozkvětu. Bylo to snad v antice, v hlubokém středověku nebo snad za Císaře pána? Nemá smysl fantazírovat, jestli to Adam a Eva nazí v ráji měli lepší než my dnes, stejně tak je pošetilé se domnívat, že někdy v minulosti bylo méně korupce, zločinnosti, pověr nebo nevěr. Spíš by to svědčilo o nedostatku informací, jak to v té které epoše chodilo. Stejně tak nemá smysl se domnívat, že různé televizní dokumenty "Ze života zvířat" se svými idylickými obrázky nám ukazují skutečnou přírodu. Ta je totiž o dost drsnější. Vyhlazovací válka mezi tlupami šimpanzů si s tou lidskou příliš nezadá. Ale divákovi musí být umožněno snít o nespoutaném životě uprostřed panenské zeleně.

Neznám žádné historické období, v němž by na tom lidstvo bylo po morální nebo materiální stránce lépe než v současnosti. Ale říkat se to moc nesmí, protože jednak je člověk za blázna a jednak je to neslušné. Slušné naopak je prorokovat, že do deseti let lidstvo vyhladoví nebo vymře na chřipku. Případně nás pozře geneticky modifikovaná pšenice. Je třeba neustále zdůrazňovat, kdy nám dojde ropa a kam až bude sahat oceán, až planetu postihne globální horečka. Pokud si dnes nepřečtu, o kolik zase odtály ledovce v Grónsku, nebudu moct ani zítra jít do práce. Anebo aspoň nějakou menší konspirační teorii o Iluminátech, kteří tajně ovládají svět.

Nevím, jestli existuje nějaký "gen pesimismu", ale myslím si, že jeho převaha nad optimismem není náhodná. Kdybych začal tvrdit, že lidská společnost navzdory všem svým chybám funguje v zásadě v mezích normy a lidstvo přes všechny potíže vykazuje neustálý technologický pokrok a zlepšení, patrně bych byl záhy vyšetřován na psychiatrii, zdali netrpím nějakou duševní poruchou. Pesimismus je do značné míry pohodlný. Když od budoucnost nic nečekám, nemůže mě ani zklamat. A když se dočtu, jak špatně se mají jinde, můžu se vlastně utěšovat, že tady to vlastně není až tak hrozné. Asi jako když sousedovi chcípne koza. Ve srovnání s Ivetou Bartošovou, která se podle "zaručených" zpráv v Blesku chce potřetí rozvádět, žiju vlastně úplně normální život...