Ladislav Jakl si u adopcí plete pojmy s dojmy

Pan Jakl tu na svém blogu argumentoval, že na adopce žádný nárok neexistuje, a tudíž se ho homosexuální páry domáhají neprávem. Celou záležitost ovšem pojmově náležitě překroutil, zejména svým svérázným uchopením pojmu "právo".

Můžeme rozlišovat různé typy práv. Některá můžeme označit jako "nároková". Například pokud si dělám řidičák a splním všechny stanovená podmínky, vzniká mi na něj nárok. Úředník u okénka se nemůže rozhodnout, že mi ho nevydá, protože se mu nelíbím. Na druhé straně tu máme práva "nenároková", např. mám právo svobodně nabývat majetek, ale to samozřejmě neznamená, že mám nárok na bavoráka a vilu s bazénem. Stejně tak mám jistě právo si svobodně volit zaměstnání, ale to neznamená, že má nějaký zaměstnavatel povinnost mě přijmout.

A nyní už k meritu článku pana Jakla. Že adopce je právem "nenárokovým", to přece nikdo nezpochybňuje. Nejsem si vědom toho, že by stejnopohlavní páry požadovaly, aby jim stát děti povinně přiděloval. Nevím tedy, co se snaží pan Jakl touto argumentací dokázat. Pod pojmem "právo na adopci" je třeba rozumět, "právo žádat", nikoliv "právo obdržet".

Problém je, že pokud zákon přímo zakazuje možnost adopce homosexuálními páry, pak jim takové právo samozřejmě upírá. Pokud jde o to hájit zájmy dítěte, pak je třeba důkladně posoudit uchazeče o adopci. Proč by ale některé páry měly být z posuzování předem vyloučeny jen na základě sexuální orientace? Pokud jim zákon nedovoluje o adopci vůbec žádat, nemůže stát posoudit, jestli by takový pár nebyl pro výchovu dítěte vhodnější než pár heterosexuální nebo pobyt v dětském domově.

Jak jsem už napsal - právo žádat neznamená právo obdržet. Pokud ale stát vytváří nějakou zákonnou překážku, proč musí být nějaký uchazeč vyřazen, pak ji musí také adekvátně odůvodnit. Srovnávat homosexualitu s kuřáctvím nebo tělesnou indispozicí je na pováženou. V této pasáži se pan Jakl tváří, že jde o "objektivní" argumentaci ve prospěch dítěte. Ve skutečnosti se nám snaží sdělit že "dítě homosexuálům do rukou nepatří", jenže to by se musel začít nořit do houštin psychologických studií a začít dokazovat, že výchova homosexuálními páry dětem ubližuje. Což by mohl být docela problém.

Naprostou pravdu má pan Jakl v tom, že u dětí poptávka převyšuje nabídku. Jenže celá záležitost má mnohem širší přesah. Pro stále větší množství párů je obtížné si dítě pořídit a kliniky umělého oplodnění praskají ve švech. Ačkoliv i zde bychom mohli argumentovat, že neexistuje žádné "právo mít dítě", stát k tomu takto nepřistupuje. Naopak stát se snaží tuto poptávku po dětech, abych se přidržel použitého pojmu, nějak uspokojit, zejména tím, že tři cykly umělého oplodnění jsou hrazeny ze zdravotního pojištění.

Nedávám rovnítko mezi adopci a umělé oplodnění, ale tvrdím, že stát ve své podstatě uznává jakési přirozené právo člověka "mít děti". Pokud tedy stát nastavuje nějaké zákonné překážky, musejí mít nějaký racionální základ. V případě umělého oplodnění se uplatňují třeba věkové limity. Pan Jakl v článku tvrdí, že homosexuálové bojují za to, aby stát při rozhodování o adopcích nesměl přihlížet k jejich sexuální orientaci. Otázka ale může také znít, proč by k ní přihlížet měl? Na základě jakých argumentů tvrdíte, že by sexuální orientace měla být kritériem pro výběr nejvhodnějšího páru? A jakou váhu tomuto kritériu hodláte přiřadit?

Stát nezapovídá homosexuálům vychovávat potomky vlastní. Ergo se tedy ptám, proč by neměli být způsobilí vychovávat ty adoptované? Pokud bychom přijali tezi, že výchova homosexuálními rodiči je pro dítě škodlivá, pak v důsledku toho by stát měl hájit zájmy těchto dětí a homosexuálním rodičům je odebírat. Silná káva, ne? Ale pokud tedy tuto tezi odmítnu, tak přece nemohu tvrdit, že výchova vlastního potomka nevadí, ale adopce vadí. Buď v principu vadí obojí nebo nevadí ani jedno. A pokud stát uzná, že homosexuálové jsou způsobilí vychovávat své děti, pak nemá důvod zákonem zakazovat možnost žádat těchto párů o adopce.