Na rovinu říkám, že toho mám dost

Deset hodin úřaduju v práci, potom sednu na kolo, po cestě domů nakoupím v místním pekařství, stavím se pozdravit své rodiče, kteří na mě mávají u plotu jejich domku a upachtěná dorazím domů. 

V ruce držím kabelku, nákup a stoupám unavená po venkovním schodišti konečně domů. Jen po pár krocích zakopávám o dva a půl párů  pohozených bot, míjím špinavé srolované ponožky černé barvy, které asi ještě před chvíli chránily nohy mého syna. O kousek dál mě vítá odpadkový koš s velkou čepicí, který v půli cesty zůstal osamocen a nikdo si ho nevšímá. V samém středu obýváku hrdě stojí odepnutá aktovka obklopená třemi bodygurdy - pouzdrem, svačinovým boxem a mikinou z tělocviku.  
"Ahoj matko, mám hlad, co bude k večeři?" vítá mě syn.
"Co bylo dnes v práci, kolik si dala razítek?" ptá se manžel.
"Mami, nikdo nevytáhl myčku." žaluje dcera.

Pokládám všechno, co držím na zem, usedám na gauč, beru si notebook a v klidu bloguju.
Dělejte si co chcete, fakt toho mám dost.