Jak jsem řvala z balkonu

Považuji se za celkem klidného a optimisticky laděného člověka. Ale jsou věci, které mě vytáčí tak, že řvu z balkonu z plných plic - seč mi síly stačí.

To si tak doma po práci v podvečer v klidu hovíte, povídáte a najednou, z ničeho nic, pohybujete nosem jako králík a zrychleně vdechujete ..... smrad.

Co to je?

Podíváte se z okna, všude bílo. Sousedé rychle zavírají okna, sbírají prádlo. Někde od vedle slyšíte: "Co je to za hovado?"  

Je po idylce. Okna zavírám i já. Do háje, ale proč? Proč jeden někde z okolní ulice bude otravovat ostatní lidí? Vždyť tu bydlí tolik dětí.

A je to. Stojím na balkoně a řvu. Řvu, ať toho pálení nechají a neotravují ostatní. Sousedovic puberťáci pobíhající po zahradě se nejdříve diví a potom zalézají domů. V tu chvíli je mi jedno, kolik lidí mě slyší a jestli utrpí dobré sousedské vztahy.

Z dálky se ozývá, že pálí "jen" ze zahrady. A tak znovu řvu, že máme v obci kontejnery na bioodpad. Stačí zvednout zadek a odvézt zelený odpad jen o pár metrů dál tam, kde patří.

Oheň uhasili, sláva. Proč ale nemám úplně dobrý pocit? Dosáhla jsem přece svého. A přesto přemýšlím, zda nebylo lepší nechat zavřené okno i balkon a mlčky sledovat to, co mi fakt vadí.

A tak se ptám sama sebe: "Je lepší řvát z balkonu nebo tupě přihlížet"?