Jak na kritiku

Nelze pochybovat, že kritika prospívá každému, lidem i institucím. Avšak výtky neztratí nic na své síle, když budou formulovány s humorem a především s taktem a porozuměním. Alžběta II. (z projevu 24.11.1992).

Přiznávám, že kritiku přijímám dost špatně. Problém bude asi v tom, že si ji beru osobně. Mám vždy pocit, že kritik kritizuje mě a ne mou práci.
Považuji za důležité, zda je kritika vyřčena odborníkem nebo amatérem a taky to, je-li jeden nebo jich je více.
Je-li kritikem odborník, chvíli mě štve, ale potom o ní přemýšlím. A pokud odborník navíc navrhne nějaké řešení, zkusím svou práci předělat nebo se příště vyhnu stejným chybám.

Je-li kritikem amatér, který říká, že to, co jsem udělala stojí za nic a přitom mám pocit, že mou práci pořádně ani neviděl,  chovám se opovržlivě a navíc mě to nutí do protiútoku. Snažím se co nejvíce zklidnit a potom se zeptat, proč za nic nestojí.

Jsem-li kritizována jedním člověkem, neberu situaci až tak vážně. Když se do mě pustí více lidí, zbystřím. Asi je něco špatně.       

Co už vůbec nemám ráda je kritika před nastoupeným davem. Považuji za daleko vhodnější, aby kritika, týká-li se jedné osoby,  byla vyřčena právě a jen této osobě.
Nedávno jsem byla svědkem toho, jak majitelka obchodu hlasitě kritizovala svou vedoucí nejen před prodavačkami, ale i před zákazníky. Opravdu mi to nebylo příjemné a vždy, když kolem toho obchodu jdu, mám špatný pocit.     

Kritika by určitě měla být srozumitelná, slušná, měla by obsahovat návrh řešení a měla by motivovat k další práci. Ne vést k tomu, že se na to příště radši vykašlu a nebudu dělat nic.
Protože kdo nic nedělá, nic nezkazí.   

Až budete zase někdy někoho za něco kritizovat, zkuste si představit, jak se ten člověk asi cítí a vzpomeňte při tom na slova citovaná v prvním odstavci.