Nesnesitelný pocit nahraditelnosti

Pamatujete si jména Tošovský, Topolánek, Paroubek, Fischer, Randák, Nečas, Klaus, Šlachta? Pokud ne, je to normální. Lidé přichází a  zase odchází. Není potřeba nad nikým plakat. Každý je nahraditelný. Politik, policista i kněz.

Už zase se v českém politickém bahňáku probírá nenahraditelnost. Jakýsi policista je pro některé naprosto výjimečný bojovník proti zlému a pro druhé naprosto výjimečný bojovník v barvách zlého. Nevím, ale mě osobně nezajímá jméno ani příjmení žádného policisty. Nechápu proč se vůbec o nějakém policistovi v médiích píše. Myslel jsem si, že policie a jiné silové složky jsou především systémem pracujícím pro potřeby obyvatel země. Myslel jsem si, že jde o systém, kde je člověk pouze nahraditelnou částečkou fungujícího systému. Myslel jsem si, že kdokoliv a cokoliv v tom systému musí být a také je nahraditelné a zálohovatelné, protože pokud by tomu tak nebylo, systém by nefungoval a my všichni bychom byli rukojmími rozodnutí jakýchsi fanatiků.

Nezajímají mě ani jména jakýchsi politiků, jejichž bezvýznamnost je evidentní 100 metrů za bývalými hraničními přechody v Chebu, Hodoníně nebo Bohumíně. Proč bych měl vůbec jejich jména znát? Důležitý je přeci systém, procedury a rozhodnutí. Jejich autorství je mi ukradené. Nezajímají mě ty podivné postavičky, kteří si hrají na to, že ovládají jiné. Dřív nebo později zmizí v propadlišti dějin a nikdo si na ně v dobrém nevzpomene. Protože jsou nahraditelní i když si třeba myslí, že tomu tak není.

Pokud je někdo schopen odejít tak, že si toho nikdo ani nevšimne, klobouk dolů před ním. Ale to se stává málokdy a tak zapíchnutá podsvinčata kvičí a vyhlašují spolu s ostatními obyvateli stejného vepřína válku ostatním zvířátkům. Je to směšné, trapné a uobohé. A především opakované.

A přitom stačí uvědomit si lehkost svého bytí a smířit se se svojí nahraditelností. Jde to.