Když jsem byl ještě malej kluk

Připravte se na expedici Ydyksep. Podle hlášení horské služby je Apalucha připravená a těší se na své návštěvníky. Vezměte si sebou dobrou náladu a teplé oblečení. Sněhu je dost.

"Když jsem byl ještě malej kluk, nosil jsem péro, šíp a luk, teď už mě praky nebaví, myslím na holky toulavý (hlavně v noci)"

Kluci i hoky to měli podobné. Hráli si na indiány, rytíře, princezny a indiánky. Chtěli jsme napodobovat hrdiny svých pohádek a snů. A také jsme se chtěli prohánět prérií, na koni zasněženou krajinou jako naše Popelka a nebo vyrazit na Apaluchu. Ti co byli v údolí, toužili po kopci a děti z hor zase po nížinách. A především jsme se chtěli smát.

"Úvozem voněl modrej bez, pod keřem únavou jsem kles, proč už mě Emča nebaví, znám jiný holky toulavý (hlavně v noci)"

Nikdy jsem nebyl holka a když jsem si ještě hrál na expedici Kalamat a nebo na něco jiného, byli mi holky celkem fuk. A dost možná jsme byli fuk i mi holkám. Ydyksep byl kdekoliv a téměř všude byla nějaká Apalucha, kam jsme mohli vyrazit. Zkoušeli jsme poprvé rozdíl mezi limonádou a pivem a poprvé jsme zkoušeli, že z hroznů, které jsme měli tak rádi, se dá dělat i výborný nápoj. Když nám byla zima, teple jsme se oblékli a když nám bylo teplo, tak jsme se zase svlékli. A když už to víc nešlo, skočili jsme do nejbližšího potoka a zchladili jsme své mužství na několik nepatrných milimetrů. A především jsme se smáli.

"S tebou mě baví svět, má milá Emčo, já bych tě láskou sněd, má sladká Emčo, s tebou mě baví svět, má sladká Emčo, já bych tě láskou sněd, (hlavně v noci)."

A potom jsme si začali více všímat rozdílů, které nás přitahovali. Holky! Měly něco, co jsme neměli my a my jsme toužili. Holky asi taky chtěly něco, co jsme zase měli jenom my a tak ta touha byla vzájemná. Začali jsme se častěji svlékat. A bylo nám teplo všude. Stavěli jsme společně sněhuláky a z nepatrných milimetrů se čas od času stávaly potřebné centimetry. A my jsme se společně smáli.

"U chajdy oheň plápolá, do bytu skřítek zavolá, proč už tě holky nebaví, máš radši boty toulavý (hlavně v noci)"

Nějak jsme potom přestali jezdít na Ydyksep a Apalucha nám byla tak nějak ukradená. Vpadli jsme do říše metrů a kilometrů a rozdíly nám byly jasné. A toho porovnávání bylo tak nějak míň. Mnohem více jsme se oblékali. Někdy i zbytečně. Přes všechny ty vzdálenosti jsme zapomínali na centimetry i milimetry a bývala nám zima. A především jsme se chtěli zase smát.

"V rybníce kváká hejno žab a já sním o královně Mab, proč už mě Hanča nebaví, znám jiný holky toulavý (hlavně v noci)"

A tak jsme dost rychle dojeli skoro až na konec. Počítali jsme a zjistil jsme, že něco jako světelný rok je opravdu hodně daleko. A tak jsme se konečně na chvíli zastavili a rozhlédli se kolem sebe. A najednou jsme viděli Ydyksep a v něm Apaluchu. A bylo to třeba v Jeseníkách, na Šumavě, v Krušných horách a nebo v Krkonoších, kde se ta skutečná Apalucha v Dolním Dvoře nachází. I když by a všude kolem zima, začali jsme se svlékat, ale ten kopec jsme nakonec zvládli. Věděli jsme, že se na vrcholu budeme moci zase smát.

"S tebou mě baví svět, má sladká Ančo…"

Jsme nazí. Z milimetrů jsou zase centimetry, naše děti jsou na cestě do svých Ydyksepů a my jsme na té své Apaluše a smějeme se.

S tebou mě vážně baví svět.