Ostuda co? Opelichaný čtyřicátník, co se pořád někde vytahuje a někam natahuje, a on neumí lyžovat. Přitom je to prý tak jednoduché. A je-li po ruce sníh a kopec nebo běžecká stopa, tak to jde samo.
Letošní zima je podivná. Zatímco vloni touhle dobou bylo všude sněhu až hanba, tak teď je pouze někde. Mám zimu rád. Bílou zimu. A také červánky a čistý mrazivý vzduch všude kolem. Stačí se jen teple oblékat. Zatímco dříve jsme byli všichni nabalení jako medvědi a snižovala se tak naše pohyblivost, dnes si na sebe vezmeme dvě až hodně vrstev a pořád jsme štíhlí a krásní. A k radostem zimy patří pro mnohé lyžování. Pro mě ne.
Ne, že bych neměl lyže rád. Dokážu je pojmenovat. Umím rozeznat lyže pro jízdu z kopce dolů od těch, na kterých se dá údajně vyjet i nahoru. A dokonce vím i to, že ty tyčky, co jsou často zapíchnuté do sněhu, se jmenují hůlky a něco se nejspíš používají. Dokonce to není ani tím, že bych lyžování nikdy nevyzkoušel.
Se školou jsem sice na lyžařský kurs nikdy nejel, ale spolu s bratry jsme se jednou vybavili lyžařskými botami na tkaničku, starými lyžemi i hůlkami a vyrazili jsme motoráčkem do Krušných hor. Vystoupili jsme úplně jinde, než všichni ostatní lyžaři. Zřejmě proto, abychom je nezesměšňovali a s lyžařskou výbavou na ramenou jsme si vyšlápli do ukrutného kopce nad Hrobem. Nohy se nám bořili do hlubokého sněhu, ale nakonec jsme na ten kopec vylezli. Nahoře jsme si uvázali vázání tvořené jakýmisi pérkami a hurá dolů. Samozřejmě to nedopadlo dobře. Nezlomili jsme si sice tenkrát nic, ale byli jsme samá modřina. A tak jsme se z Hrobu radši vrátili domů.
K horám a sněhu mě to lákalo i dál a tak jsme měli s bratrem radost, když jsme jednou o jarních prázdninách mohli vyrazit do Krkonoš. Lyže jsme tehdy ani neriskovali, ale zato jsme zdraví a snad i život vlastní, ale i cizích ohrožovali jízdou na zařízení, které se jmenovalo skibob. Bylo zřejmě ještě z druhé světové války, ale jízda to byla parádní. S lyžemi jsem si zase nezačal.
A tak jsem to jel vyzkoušet na Slovensko. Půjčil jsem si moderní vybavení, vyjel jsem lanovkou na kopec, nasadil lyže, uvázal přilbu i brýle a spustil jsem se dolů. Nejdříve jsem viděl lidi, potom jsem viděl protější svah a potom jsem viděl krásnou modrou oblohu. Byl jsem rád, že nemám zlomené lyže, hůlky, nohy a ruce, a že jsem nikoho nesrazil tak, abych ho nezabil.
Prostě jsem jako děvka a neudržím nohy u sebe. A to je prý můj hlavní problém. Ale já jsem si ho už vyřešil. Rád se procházím po horách. Pokud je hodně sněhu, tak si vezmu sněžnice a nebo se bořím. Mám to rád. A vím, že i nešika si může na horách užít.
Nebo to snad někdo riskne a pokusí se mě lyžování naučit?
