Někdo má papíry na střelnou zbraň a někdo zase na mačetu. Pokud to neumí používat, tak je to problém. Vždycky.
tyden.cz
Cikáni to nemají v dnešní době lehké. Jejich předci přišli odkudsi, kde je už nebavilo sbírat mrtvoly na ulicích a cestou se naučili jenom pár řemesel. Nikdy neměli žádný majetek a všechno měli společné. Pokud potřebovali nakrmit své děti, nakrmili je a neřešili problém, jestli ta slepice a brambora někomu patří nebo ne. A jak tak putovali, došli až někam pod Říp.
Nejdříve se jim tu líbilo. Bylo tu dost slepic i brambor a o jejich řemeslné služby byl celkem zájem. Jezdili si tak v klidu kolem Řípu a bylo jim docela dobře. Měli svou kulturu a snili o lepší budoucnosti pro své děti. Ale potom se majitelé slepic a brambor přihlásili o svá práva. Cikáni sami to nechápali a tak se začali učit chápat ty druhé. A jak se tak učili, přestali být Cikány a stali se z nich asimilovaní Romové, kteří sice měli srdce Cikána, ale svět kolem nich je nechápal a oni nechápali ten svět.
Dnes už je pod Řípem málo Cikánů. Cikánské srdce je hodně bolavé a nemocné a ti druzí je čím dál tím víc nesnáší a nenávidí. Nechtějí je za sousedy a nechtějí je ani jako kolegy v práci. A když si potom takový Cikán přijde dát do hospody pivo, často se mu stane, že mu ti druzí nenalejí a ještě se mu posmívají. A Cikán přestane držet hubu a začne se bránit. Vezme klacek a nebo mačetu.
Dnešní svět je nemocný. Místo diskuse a naslouchání na sebe řveme a pereme se navzájem. Někdo hádku zvládne a někdo ne. Ten kdo má střelnou zbraň, ten si poradí a trvá na svém právu na nutnou obhajobu. Když má někdo "papíry" pouze na nůž či mačetu, musí držet hubu a nebo jít za katr.
A tak to u nás pod Řípem chodí. Spravedlnost je bílá.
