Cesta do Brna

"Už musím končit. Ráno brzo vstávám." "A proč? Vždyť je zítra volno." "To možná je, ale pro Tebe. Já musím jet do Brna." "Tak si dávej na Vysočině pozor, klouže to tam." "To nebude potřeba, jedu totiž vlakem." "Vlakem? Ty to umíš?" "Nevím, ale zkusím to. Dobrou noc, už vážně musím." "Tobě taky a dej na sebe pozor." A opravdu jsem šel včas spát, protože jsem byl rozhodnut.

Hodně brzo ráno zazvonil telefon. Rozespalý jsem po něm sáhl a zjistil jsem, že mi nikdo nevolá. Ale přesto je čas vstávat. Budíček a jde se na vlak. A tak jsem se nasoukal do teplého oblečení, popadl batoh a vyrazil jsem do mrazivého rána pěšky nocí na nádraží.

Šel jsem úplně sám, protože všichni ostatní v našem městečku už a nebo ještě spali. Kolem mě projela pouze hlídka policie a jinak nikdo. Nikoho jsem celou cestu až na nádraží nepotkal a tak jsem měl takový zvláštní pocit, že jsem si možná nevybral úplně nejvhodnější termín a ten nápad z cestou vlakem byl také z říše těch mých pošetilejších. Z nočního nebe ke všemu začalo padat něco podobné sněhu a tak jsem byl docela rád, že jsem došel na nádraží.

Na tu brzkou hodinu byla nádražní hala nezvykle plná. Šel jsem tedy hned k pokladně a internetem vzdělán jsem požádal o jizdenku ČD Net, která platí na jeden den cestování po celé síti Českých drah kdekoliv v České republice. Milá paní pokladní se mi ještě snažila nabídnout jízdenku SONE plus nebo mínus, ale až tak daleko mé znalosti nesahaly a tak jsem se spokojil se svou volbou za 550 Kč. Patnáct litrů nafty nebo benzínu, počítám si v duchu. To by mi vystačilo tak maximálně do Prahy a zpátky. On se ten vlak asi vážně vyplatí.

Vzhledem k tomu, že jsem zimním ránem kráčel svižněji, měl jsem před odjezdem vlaku ještě čas a tak jsem si prohlédl osazenstvo vlakové čekárny. Všichhni stáli či seděli uvnitř a ani jsem se jim nedivil, protože ven by ani psa nevyhnal. Na lavičce nejblíž pokladně seděla skupinka čtyř mužů v důchodovém věku, kteří by měli spíš hrát někde v parku petanque, byli-li by to Francouzi a nebo sedět někde v kavárně, popíjet strašně sladký čaj či kávu a hrát přitom domino, kostky, šachy či backgammon tak jako kdekoliv na Balkáně a nebo ve východní části Středomoří a nebo konec konců na mariáši u pivka v nějaké milé hospůdce. Ale tihle stárnoucí mladíci si na sebe oblékli teplé oblečení, do batůžků jim ženy či přítelkyně zabalili svačinu a oni sami si tam přidali placatku něčeho na zahřátí a vyrazili vlakem na výlet. V zimě a evidentně pěšky. Vedle nich stála rodinka, kterou tvořili rodiče a tři děti. Muž byl trochu nevrlý a bylo na něm znát, že výlet k babičce a dědečkovi byl nápad jeho ženy, která byla naopak ledově kidná. Děti se těšili. Tak jako já, když jsem byl v jejich věku. Rád jsem cestoval vlakem. A bylo celkem jedno, jestli to bylo pouze k babičce a nebo na výlet a nebo třeba na šachový turnaj. I Evropu jsem si poprvé projel vlakem. Bylo to krátce po revoluci a já jsem si koupil jízdenku Inter Rail, která  byla tehdy hrozně laciná a umožnila tehdy ještě neomezeně po dob čtyř týdnů cestovat kdekoliv po Evropě. A tak jsem to také využil. Navštívil jsem Barcelonu, Nice, Monaco, Paříž, Řím, Vídeň, Švýcarsko a Německo. A celé jsem to stihl za 3 týdny, takže jsem jízdenku, která byla přenosná, ještě dal bratrovi, který za ten zbývající týden stihl navštívit ještě Belgii a Lucembursko. O kus dál stála osamocená mladá žena, která nejspíš jela domů z nějakého nočního dobrodružství a vedle ní opodál stál už jen jeden muž, který působil dojmem, že neví kde je. Já jsem to věděl a na základě hlášení jsem věděl i to, že můj vlak odjíždí z druhého nástupiště.

Díky své výšce nemám problém s nastupováním, ale být se mnou má babička, tak jí do vlaku asi nedostanu. Hned v druhém kupé je podle mého názoru volno a tak se ptám, zda tam skutečně volno je. Prý ano a tak si usedám. Batoh si dávám nad sebe a bundu na věšák vedle sebe. Do uší si dávám sluchátka a pouštím si oblíbenou hudbu. Protože je venku ještě tma a v kupé přítmí, tak zavírám oči a vzpomínám.

Už je to dávno, co jsem jel vlakem poprvé. Ale určitě jsem byl ještě moc malý a jeli jsme všichni spolu. Moji rodiče, já a můj bratr, protože ti ostatní se ještě nenarodili. Odjížeděli jsme tenkrát ze starého nádraží v dnes už zbouraném královském městě Most a namířeno jsme měli do Chomutova. Lokomotiva byla ještě parní, protože elektrifikace socialistické železnice nebyla tenkrát v té pětiletce naplánovaná, a to bylo dobře. Všechno jsem to tehdy hltal dětskýma očima. Náměstí před nádražím a atmosféru starého Mostu, lokomotivu, která houkala, pískala a z velikého komínu vpředu se kouřilo. Nepamatuji se, jestli jsme tehdy už jeli druhou třídou a nebo jestli to byla ještě třída třetí, ale pamatuji se, že jsme si v pokladně museli koupit jízdenky. A ty mě fascinovaly. Byly to takové ty malé kartonové obdélníčky, na kterých byl vytištěný název místa, ze kterého se vyjíždělo a kromě toho tam byly místa, kam jsem nikdy vlastně nejel. Ty jízdenky paní pokladní vyndavala z takového podivného máslostroje a průvodčí tehdy nosil kleštičky, se kterými v kartonové jízdence procvakl dirku. Někdy i dvě. A my jsme si s bratry s těmi kartičkojízdenkami hráli. Dnes už to s těmi papírovými nejde.

"Přistoupili?" vyrušil mě z mého rozjímání průvodčí. "Ano. Tady" podal jsem tomu uniformovanému muži z kapsy u košile vyndaný lísteček s natištěnými informacemi. Neměl kleštičky. Měl na krku malý počítač a v ruce razítko. Orazítkoval mi mou jízdenku a dodal: "Příjemnou cestu. V Kolíně si musíte přestoupit." "Ano. Já vím. Ale přesto děkuji."

Snad do toho Brna dojedu.

Pokračování příšte :-)