Když skončí parlamentní volby v Rusku, Polsku či Maďarsku nebo když se prezidentem USA stane Donald Trump, je to v médiích prezentováno jako ohrožení demokracie. Podobný výsledek voleb ve Francii je stejnými skupinami oslavován.
Co mají společného Lenin, Hitler, Mussolini a Macron? Kromě toho, že byli až na Uljanova zvoleni v demokratických volbách, především to, že byli vyvolenými reprezentanty soudobého kapitálu. Dohoda byla jasná. My Ti to zaplatíme, necháme Tě vládnout a ty nám přenecháš ekonomickou moc. Fungovalo to tehdy a funguje to nyní.
Představitelům businessu a především monopolům se těžko podniká v tradičním demokratickém prostoru, protože do něho vstupuje a mluví příliš velké množství skupin. V totalitních režimech je to mnohem jednodušší. A tak vždy podporují něco, co se tomuto totalitarismu blíží.
Problémem bývá pouze takzvaná intelektuální veřejnost, to jest novináři, filozofové a různí jiní mudrcové. Tento více méně literární protest téměř vždy vedl k dřívějšímu či pozdějšímu pádu pracně vybudovaného totalitního modelu.
A tak to tentokrát vyzkoušeli jinak. Nejdříve si zastánci totalitního systému získali na svou stranu takzvané intelektuální elity. Použili k tomu tradičních dehonestujících a lživých kampaní a podařilo se jim tak vytvořit skupinu "elitami nenáviděných" a proti nim postavili své koně. Projekt Hillary se nepovedl. Ale rakouská vlaštovka Van der Bellen přinesla naději.
A tak se mohlo stát to, čemu dnes čelí Francie. Země galského kohouta je téměř rok oficiálně ve válečném stavu. Navzdory tomu se bezpečnostní situace nijak zvlášť nezlepšila. Paříž logicky přichází o turisty, protože si lze jen těžko představit v současném světě město, kde by se člověk cítil méně bezpečně. Nejen v rámci Evropy je Francie i etnicky a nábožensky časovanou bombou. Podíl obyvatelstva s neevropskými (tedy především těmi integraci se bránící) kořeny dosahuje 20% a už dnes se k islámu oficiálně hlásí 10% obyvatelstva, přičemž není žádným tajemstvím, že salafistické a jiné radikální skupiny frankofonním muslimům jednoznačně vedou.
A tuto zemi povede jako prezident jeden člověk s dvoutřetinovou většinou v tamním parlamentu. Totalita? Ano. Důvod k radosti? Rozhodně ne.
