Dvojitý smutek z Mnichova

Střelba šílence v Mnichově způsobila smrt 10 lidí včetně pachatele a asi dvacet zraněných. Zhrzených duší je mnohem víc. Jsou to všichni ti, co už se těšili z dalšího důkazu o nebezpečí uprchlíků a muslimů obecně. Důkaz nepřišel.

Už jsem tu jednou psal, že se pojem terorismus zveličuje a velmi často se používá pro označování masových vražd, které jsou páchány zločinci, kteří jsou buď pod vlivem drog (ten magor v Nice) a nebo jsou vážně psychicky nemocní jako ten mladík v Mnichově, strejda v Uherském Brodě a nebo šílený Otík v Devínské Nové Vsi. Jednoznačně se ukazuje, že motivací těchto střelců a masových vrahů je především vášeň ke střelbě, láska ke zbraním a v případě toho posledního aktu především inspirace největším masovým vrahem poslední doby, jistým Breivikem z Norska. 

Obrana proti podobným útokům je takřka nemožná a tak je potřeba podpořit především práci psychologů a psychiatrů, kteří dokáží podobně nemocné lidi mnohem lépe rozpoznávat. Dále je nutné co nejdříve omezit přístup ke zbraním a střelbě obecně pro kohokoliv, kdo má sebemenší náznak psychické nemoci, což je 80% populace. Jinými slovy - zbraně a munice by měl být mnohem přísněji kontrolována a přístupná pouze špičkovým profesionálům. Amatérům zbraně do ruky ani do pokoje nepatří.

Dalším problémem jsou drogy a zejména ekonomická závislost naprosté většiny zemí na jejich prodeji. Ačkoliv se všichni tváří, jak proti drogám bojují, opak je pravdou. Jakkoliv barevná ekonomika související s drogami nepřímo ovlivňuje podstatnou část rozpočtu mnoha zemí včetně ČR. Dokud bude existovat ekonomický model postavený na spotřební dani z alkoholu, tabáku a rozsáhlý byznys s takzvaným potíráním drogové závislosti ze strany státu, bude existovat riziko, že se občas někdo přešlehne a bude vraždit. Totéž se nejspíš týká útoků pomatenců v Reutlingenu a Ansbachu.

Posledním problém doby je alibismus. Místo hledání řešení dává množství lidí a bohužel i politiků přednost hledání viníka. Nejlépe neznámého, ale snadno pojmenovatelného. A tak jsme svědky mediální masáže o tom, jak jsou nebezpeční zejména uprchlíci a ještě více takzvaní muslimové. Nejlépe to funguje v oblastech, kde nikdy nikdo žádného uprchlíka či muslima neviděl. Ale to nikoho nezajímá, tak jako věří lidé tomu, že existuje nějaká zázračná ordinace v růžové zahradě a svět plný krásných a talentovaných superstár, tak musí existovat přeci i ti strašní uprchlíci a muslimové. A tak se podobní diváci místo smutku těší, že v jakémsi Mnichově vraždil nejspíš nějaký strašný uprchlík a muslim k tomu. Mají o důkaz víc.

Neměli ho nikdy a nemají ho ani dnes. A místo omluvy teď budou podobní jedninci nejspíše spřádat teorie o tom, že je to všechno příliš multikulturní a politicky korektní. Není. Je to pouze smutné. Cítím smutek za oběťmí každého vraždění a cítím smutek z šířící se nenávisti. Když už našli viníka, tak je zbytečné přemýšlet. A řešení nepotřebujeme. Nám stačí smutek. Dvojitý. Protože to nám přináší radost. Bohužel.