Bez povšimnutí médií zůstalo schválení návrhu na založení nadace Český vědecko-technologický institut (CIST) Radou pro výzkum, vývoj a inovace (RVVI). O co jde? Fatální neproduktivita a vědecká impotence akademické sféry v ČR jde ruku v ruce s nejrůznějšími pochybnými praktikami, jak oblafnout svět kolem a v rámci starého židovského tak získat něco za nic, neboť židovský čachr je zřejmě hlavním ideologickým instrumentem současné tzv. vědy.
Důsledkem výše popsaného je stav, kdy není poznání vynucováno potřebou samotného poznání, ale nutnost obživy si vynucuje pseudopoznání, tj. takové poznání, bez kterého by civilizace jistě ještě dlouho přežila. Zatímco v dobách dřevních prováděli tzv. základní, tj. excelentní výzkum v dnešní terminologii, pouze jedinci, kteří k tomu měli duševní a materiální předpoklady, dnešní nadprodukce pseudopoznání je parketou průměru a podprůměru, který by si jinak nevydělal ani na slanou vodu, byť, a dočkáme se jistě i v diskusi pod tímto článkem, budou opět a opět přesvědčovat o opaku. Proč tomu tak je?
Potřeba vývoje či výzkumu je dokonalým reliktem lidské potřeby ovládat, tj. touhy po moci. Výstupy této potřeby zajišťovaly výhodu, jenž byla historicky, a stále je, nositelkou moci. Proto primárním obsahem této potřeby bylo to, co se dnes při veškeré těžkopádnosti nazývá aplikovaný výzkum. Čili cosi, kde je myšlenkový proces a na konci prakticky využitelný výsledek. Tu a tam se ve snaze lidského myšlení o bláhové pochopení světa někdo pokusil o hlubší abstrakci a začal si pokládat otázky. Pokud našel odpovědi, ať již pozorováním, nebo pouhými myšlenkovými experimenty, vygeneroval první výsledky základního či excelentního výzkumu.
S materializací vědy se však došlo k něčemu společensky nezdravému, zhoubnému. Jistá část vědců si dobře uvědomila (podrobnosti zde), jaké možnosti obživy jim základní výzkum skýtá. Nic neslibuje, ani nemůže, naslibovat lze naopak cokoliv a protože tento systém se buduje už desetiletí a nároky rok od roku rostou, v těch miliardách, které tečou, vždy něco ulpí mezi prsty. A o to tady jde.
Základní, excelentní výzkum byl vždy doménou pouze několika procent těch, co měli potenciál zkoumat. Těch, kteří dokázali abstrahovat a vidět takřka gnosticky, co jiní ne. Dnešní věda skýtá jiný, otřesný obraz. Základní výzkum dělá kde kdo. Do aplikovaného se naši akademici naopak nehrnou, protože tam se musí ukázat výsledek. A to vyžaduje kombinaci pracovitosti a intelektuální potence. Obojího je v naší akademické sféře zoufalý nedostatek. Pokud by systém výzkumu opravdu dobře fungoval, potom by každý kdo má vědecké ambice v oborech vytvářejících hodnoty, měl mít možnost nejprve získat ostruhy v aplikovaném výzkumu a teprve tehdy, pokud prokáže, že je schopen generovat společensky významné hodnoty, by mu stát měl dát možnost se zabývat výzkumem excelentním, základním.
Jaká je ovšem realita? Tuzemská akademická obec si hoví v provádění čehosi, čemu říká základní výzkum. Na výstupy klade stejná měřítka jako na excelentní výzkum – tzn. nic na konci není. A co obsah? To je bohužel pravé zoufalství. Nejedná se totiž o základní či excelentní výzkum, protože se tím neboří hranice, ani nezískává vhled do nových oblastí, ale je oblastí, které akademici smířlivě říkají inkrementální výzkum a já naopak říkám neaplikovatelný výzkum, tj. aplikovaný výzkum bez aplikace na konci, tzn. z pohledu veřejných financí exkrementální výzkum. V mém oboru (biotechnologie, farmacie) je to většina „produkce“ kupř. MBÚ či ÚOCB. Není na tom nic excelentního, nedá se to ani aplikovat, ale lze se tím živit roky a roky.
Problém je, že tato „vědecká náplň“ je obsahem valné většiny „produkce“ akademických pracovišť v ČR. Chvála bohu za TA ČR, ale není všechno zlato, co se třpytí, ještě se k tomu dostanu. Co ale akademici? Jejich touha po prachách je bezmezná. V tomto systému má proto stěžejní místo GA ČR, která by měla dbát na podporu základního či excelentního výzkumu. Děje se tak? Neděje. GA ČR je v podstatě lobbyistická přerozdělovací agentura neaplikovatelného výzkumu. Stačí se podívat do přehledů projektů. Že se v procesu rozdělování prostředků GA lže, podvádí a krade, o tom jsem psal dříve. Akademici GA využívají k tomu, aby si rozdělovali prachy, za které nemusejí nic poskytovateli (státu) vracet. GA slouží k podpoře me too výzkumu, zhouby tohoto materialistického světa vědy. Nic s tím udělat nelze, leda zrušit GA. Jenže zdrojů pro takto lacinou obživu, které tím pádem lákají, není nikdy dost. Vykukové z akademické šlechty, pro které jsou prostředky GA směšné drobné, přišli proto s geniálním nápadem – uděláme si sami pro sebe takový nový, štědřejší GAČR pro vyvolené. A nepůjde o žádné drobné.
Aby do toho nikdo moc neviděl, vymysleli si to tak, že právní forma CIST bude nadace, tzn. kontakt s veřejností bude pouze formou povinné výroční zprávy. Ex post, samozřejmě. Tihle vykukové do této nadace nechají nalít každoročně 1 miliardu Kč ze státního rozpočtu a rozdělí z této miliardy 960 milionů Kč mezi 20 týmů vedených tzv. renomovanými osobnostmi. Bavíme se tedy o průměrné podpoře zhruba 50 mil. Kč / tým / rok. Kdepak, nevznikne žádný výzkumák pro excelenci, nebojte se. Vše poběží hybridně, ve starém. Prostě určitým vybraným tým-leaderům přisypou do rozpočtu každý rok na dobu neurčitou 50 melounů. Ale aby si někdo nemyslel, že snad ta každoroční miliarda něco přinese, hned v Návrhu na založení tihle vyčůránci píší:
„Chceme-li dosáhnout této excelence, musíme podporovat vědecký výzkum, který je výrazně rizikovější a vyžaduje soustavnou podporu v delším časovém horizontu a není vlastně tak produktivní jako “normální“ výzkum...“
To jen, aby si někdo nemyslel, že nevědí, co se od nich očekává. Zbývá už jen zodpovědět, kdo tuto výhru v akademické loterii „něco za nic“ získá. I o tom se hoši rozepsali:
„1) První kolo
a) Vyhledávání vedoucích a jejich týmů v prvním kole nebude mít zpravidla žádné oborové zaměření, nicméně CIST může pro daný vyhledávací proces stanovit prioritní oblast/oblasti výzkumu
b) CIST na základě veřejně přístupných údajů zhodnotí, které vědecké osobnosti působící v ČR nebo osobnosti jednající s konkrétní institucí o příchodu do ČR odpovídají kritériu excelence ve světovém měřítku
c) Výsledkem prvního kola bude seznam výzkumných týmů, kterým CIST nabídne možnost ucházet se o statut výzkumného týmu CIST
d) Přijetí či odmítnutí nabídky je věcí oslovené vědecké osobnosti a jejího týmu a výzkumné instituce, ve které by tým po zařazení do CIST působil“
Všimněte si, jak mají akademici pod kůži zažrány demokratické mechanismy. Jak jde o to vybrat, používají se zastírací synonyma a nebo lépe neosobní zkratky. CIST vybere. A kdo že bude CIST zastupovat? To je zajímavé… Vybírat bude Vědecká rada. A kdo sestaví tu Vědeckou radu? Tu vybere Správní rada. A kdo bude tvořit Správní radu? A jsme doma – sakra, předkladatelé CIST v RVVI… Není nad objektivní demokratické mechanismy, aneb akademická mafie v praxi. To my rozhodneme, co je excelence a co není a obávám se, že hoši už v tom mají dávno jasno. Že to je dům stavěný na klíč...
Na těžce tendenčním serveru česká pozice svoje duševní výpotky píší akademičtí impotenti (a to i v diskusích) a navzájem se ujišťují, jak jsou světoví, excelentní a přesně vědí, co by bylo třeba, aby. Tato ubohá individua se často vyjadřují k otázce financování aplikovaného výzkumu. Obecně prezentují názor, že firemní sféra by neměla být financována vůbec a aplikovaný výzkum, ať hradí akademikům firmy. A TA zrušit a ušetřené prachy rozdělit mezi ně, co v krvi a potu bádají. Zajímavé je sledovat kdo tyto názory zastává. Jedná se o příjemce z GA ČR, vesměs členy orgánů GA, čili duševní impotenty provádějící neaplikovatelný výzkum, kteří nemají ani na to, aby vygenerovali byť jediný smysluplný projekt do TA. Naopak nevědí, že 75 % rozpočtu TA míří do akademické sféry, což lze vyložit jako akademické tunelování TA, neboť firma, když chce uspět, musí spolupráci s akademiky navázat. Jinak projekt neprojde. Slušné vydírání svědčící o tom, kdo a jak TA ČR vystavěl. Ubožáci ani netuší, že malé firmy s často setinou pracovníků musí v průběhu řešení dotovat akademické účastníky (které musí v projektu mít), protože akademici nechtějí kofinancovat. Zkrátka a dobře, obvyklé akademické bludy těchto nebohých existencí.
Každý kdo není hluchý a slepý, asi tuší, kolik vědeckých pracovníků, jejichž výkon je tak veliký, že si zaslouží 50 mil. Kč ročně pro sebe a svoji skupinu, Česká republika má doma nebo v zahraničí. Návrh, aby CIST nesl jméno nositele aplikovaného výzkumu prof. Wichterleho, je typickou ukázkou pokrytectví a pýchy.
