Sociální demokracie se krátce po uveřejnění výsledků prvního kola přímé prezidentské volby, kdy do kola druhého postoupili Miloš Zeman a Karel Schwarzenberg, dostala do prekérní situace, když měla doporučit svým voličům jednoho z kandidátů. Ústy stranického grémia nakonec určila Miloše Zemana, nicméně je jasné, že s velkým skřípěním zubů. Sám předseda strany Bohuslav Sobotka stranické doporučení uzavřel tím, že by voliči měli svou volbu „zvážit.“ Navíc v tak názorově pestré straně jakou je ČSSD, je jisté, že zvolení Miloše Zemana členy strany nebude jednomyslné.
Správná odpověď na otázku, koho ze dvou kandidátů by měli voliči nejsilnější levicové strany na Hrad poslat, nejspíš neexistuje a z pohledu sociálních demokratů jde bezesporu o volbu menšího zla. Jak sám prohlásil i Miloš Zeman krátce po ukončení prvního kola, levicoví voliči by přirozeně měli volit levicového kandidáta (i když o Zemanově levicovosti se vedou spory). Jenže právě se Zemanem ČSSD v minulosti nezískala nejlepší zkušenost. Její tehdejší předseda dokázal ze sedmiprocentní strany vytvořit třicetiprocentní, nicméně to vše proto, aby ji během čtyř let vlády opoziční smlouvy zdiskreditoval. A když se Zeman v roce 2003 ucházel o post prezidenta, řada sociálnědemokratických poslanců jej zradila a nepodpořila. Z politiky Zeman odkráčel doslova jako spráskaný pes a je jasné, že nyní když je zpátky, má v ČSSD dosud nevyřízené účty. Tento argument není tak podstatný pro současnou situaci, kdy je ČSSD jako opoziční strana pouze v roli kritika. Nicméně je téměř jisté, že po volbách za dva roky se sociální demokracie dostane k moci a do jejích rukou padne obrovská zodpovědnost za řízení země. Zeman by tak mohl prostřednictvím vládnoucí sociální demokracie destabilizovat politickou situaci v zemi.
Je ovšem za takovéto situace na místě volit Schwarzenberga? Kníže je politik stojící na opačné straně politického spektra a co je nejdůležitější, je součástí vládnoucí garnitury, jíž je ČSSD silným kritikem. Jak by ČSSD svým voličům vysvětlila volbu ministra vlády, kterou se snaží opětovně svrhnout a neustále vyvolává hlasování poslanecké sněmovny o nedůvěře? Navíc i sám Schwarzenberg má kolem sebe nedůvěryhodně působící lobbisty, což je přitom nejčastěji vyčítáno Zemanovi.
Potíž je v tom, že Schwarzenberg za sebou nemá desetiletý politický výpadek a do jisté míry se podílí na stavu současného establishmentu jak v politice, tak v byznysu. Zeman je naopak personou minulosti snažící se o opětovný návrat a na jeho kandidatuře a případném úspěchu se pochopitelně mohou vézt pochybné existence, které by bez Zemanova přispění nedosáhly klíčových mocenských pozic. A pokud současníci zavzpomínají na časy opoziční smlouvy, určitě se jim vybaví, že přesně tohle byla jedna ze Zemanových oblíbených praktik, jmenovitě například mocenský vzestup Miroslava Šloufa, kterého nikdo nezvolil, ale i dosazení loajálních lidí do Nejvyššího kontrolního úřadu, České pojišťovny, Všeobecné zdravotní pojišťovny, Komerční banky, České pošty, ČEZu, Rady České televize, Českých drah, Českých aerolinií, Unipetrolu, Sokolovské uhelné, Pozemkového fondu či Ostravsko-karvinských dolů.
Navíc nic není černobílé, a to že je Schwarzenberg členem pravicové vlády neznamená, že je součástí již několik let aktuálního pravicového mainstreamu, který je proslulý svým euroskepticismem a snahou uzavřít se vůči okolnímu světu. Právě Schwarzenberg představuje jakousi liberálnější pravici, která se nachází blíže politickému středu, která je ochotnější přijímat kritiku, účastnit se diskuze napříč politickými ideologiemi, která je otevřenější Evropě a má potenciál politickou scénu sbližovat a navzájem propojovat a ne ji polarizovat a destabilizovat, tak jak se děje nyní.
Levicovou alternativou Schwarzenbergova postoje je neúspěšný kandidát na prezidenta Jiří Dienstbier. Právě ten představuje jakéhosi neformálního lídra liberálnější, středovější, progresivnější a jaksi modernější a „evropštější“ poloviny ČSSD. V protějším křídle v rámci stranické mapy ČSSD však stále působí ona ortodoxnější a konzervativnější, komunistům bližší levice, která ČSSD reprezentovala během devadesátých let, a která je jakýmsi nostalgickým pozůstatkem Zemanova působení.
Nejednoznačnost postoje sociálních demokratů byla prokázána již před prezidentskými volbami, kdy se strana nedokázala jednoznačně postavit za svého kandidáta a mnoho členů strany veřejně prohlašovalo, že svůj hlas dá Zemanovi. Tato názorová rozpolcenost je straně překážkou v pozitivně nastaveném vývoji k moderní evropské levici, kterou v minulých týdnech úspěšně zviditelnil Dienstbier. A v případě podílu ČSSD na vládě, kdy by ona konzervativnější část byla jednoznačně protežována prezidentem na Hradě, by strana mohla být nebezpečná celé zemi. Jistě máme stále v paměti tahanice uvnitř Věcí veřejných, které vedly až k rozpadu strany a jejich totální diskreditaci. Jaké důsledky by takováto třenice mohla mít u tak velké politické strany? Možná by nakonec došlo k samotnému rozpadu a vzniku dvou nových stran, ta liberálnější by vytvořila jakousi progresivní levici blíže středu, ta konzervativnější by se zase nejspíš paktovala s komunisty. Výsledkem by tak bylo štěpení levicových hlasů a neschopnost vytvoření stabilní levicové koalice, protože mezi takovým způsobem vytvořenými politickými stranami by patrně panovala nevraživost a neochota ke spolupráci.
Schwarzenberg by v případě vlády ČSSD představoval ideově odlišného prezidenta, nicméně díky jeho nekonfliktní povaze a snahou o kompromisní jednání by pravděpodobně nedošlo k závažnějšímu rozkolu. Politická diskuze mezi prezidentem a vládou by možná nakonec vedla i ke vzájemnému obohacení a pomohla by ČSSD k definitivnímu distanci od mafiánské strany devadesátých let a k transformaci na moderní levicovou stranu západoevropského střihu.
