Za Péťu Kellnera a jeho rodinu!

Diskuze o novém branném zákoně, kterou vyvolal pořad ČT Máte slovo, vzbudila velké emoce, které doposud neutichly. Přitom o samotnou vojenskou službu jde vlastně až na posledním místě.

Televizní diskuze moderovaná tradičně dryjáčnickou Michaelou Jílkovou se žádného smysluplného závěru dobrat ani nemohla především proto, že téma přesáhlo úzké hranice televizního bulváru. Diskutabilní byl už samotný výběr účastníků.
Za zastánce nového branného zákona vystupil Jiří Čunek, o němž jsme se někteří s úlevou domnívali, že před časem zmizel v propadlišti dějin. A ejhle, opět je tu, aby nás poučil, že „mladým mužům by velmi pomohlo, aby věděli, co je autorita, a aby si uvědomili, že jsou součástí tohoto národa.“ Rád bych pana Čunka ujistil, že mladí muži uznávají autority, problém bude spíše v tom, že je vidí někde jinde, než mezi těma, kteří se za ně sami prohlašují. A součástí národa se zcela jistě začnou cítit v té chvíli, až s nimi začne tento národ počítat. Je přímo oblíbeným sportem politiků, dávat za vinu vlastní selhání právě občanům. Přednedávnem nám chtěli naši páni a vládci nařídit povinně i volby. Problém opět není v politické reprezentaci, která z voleb učinila bezzubý akt, ale v neposlušném občanovi, kterého je třeba neustále peskovat a vychovávat.
Další dva zastánci vojenské služby, ministr Stropnický a pan Marhoul jsou oba umělci a u obou lze delší dobu pozorovat příznaky nemoci z povolání, které se říká autostylizace. Reakce mladého muže z publika, “zda o něm a o povinné vojně pro každého budou rozhodovat režiséři a herci,” označil jeden komentář za podpásový, mě naopak přišel velmi trefný. Pan Stropnický za svou dosavadní kariéru dokázal pouze jednu věc zcela přesvědčivě, a to dostat svou osobu na první stránky novin a před kamery ať už jako herec, šéf divadla nebo ministr, v posledních dvou případech s velmi spornými výsledky. O nějakých ideích, které by dlouhodobě svými postoji představoval nemůže být ani řeč. Pokud bychom ho měli brát doslova, pak by si nejspíš zasloužil hospitalizaci pro podezření z rozdvojení osobnosti. Před nedávnem se vyjádřil s obavami o přítomnosti vojsk NATO, nyní nám pro změnu předvádí scénu rozhořčení hodnou prken, která znamenají svět nad tím, že mladým mužům se nechce bojovat z rozkazu podobných loutek, které licomerně mění své názory jako on. Panem Marhoulem (režisérem a majorem v záloze, pozoruhodná kombinace) se ani zabývat nemá smysl, okázalé chlapáctví, jaké s oblibou předvádí, vnímám jako projev vnitřní nezralosti, tedy nic co by mohlo dospělému člověku imponovat, neřkuli vzbuzovat respekt.
Ani druhá strana oponující vojenské službě mi nepřišla volbou osob úplně šťastná. Petr Mach je takový fešný kluk z plakátu, ale vyjma akademické kariéry či práce pro Václava Klause nemá žádné podstatné zkušenosti, o reálném životě toho moc neví, jak mnohokrát prokázal. Je to ovšem zdatný řečník a nebál bych se toho slova, demagog (není to myšleno tak úplně pejorativně). V mnoha směrech je věrným učedníkem Klause a některé jeho argumenty zněly občas tak, jak by nejspíš zazněly v případě, kdyby na jeho místě stál jmenovaný Václav Klaus. Osobně zastávám stejnou pozici jako pan Mach, byť moje argumenty jsou z trochu jiného soudku. Je třeba předeslat, že i podle současného zákona může stát mobilizovat. Ovšem mobilizaci musí nyní schválit Parlament, zatímco nově by probíhal odvod branců rozhodnutím ministra obrany a ministerstva vnitra. Záměr je zcela jasný, oslabit moc voleného orgánu a přesunout další pravomoce z dosahu vlivu voličů.
K samotné televizní diskuzi. Za prvé, je absurdní dovolávat se autority, jako činí Jiří Čunek. Autoritu buď někdo má nebo ne a je typické pro naši “elitu”, že bez dalšího přesouvá odpovědnost za svůj nízký kredit na mladou “rozmazlenou” generaci, aniž by si připustila myšlenku, zda si nějaký respekt naše “elita” či s ní spjatá generace vůbec zaslouží. Naše politická reprezentace se dlouhá léta do politiky pouští ryze z osobních a zištných důvodů. Ve Sněmovně se kupčí s hlasy poslanců, kteří výměnou za kariéru, posty ve státních podnicích či přímo úplatky podléhají tlakům lobbistických skupin, které tak de facto určují chod této země. Před nedávnem se objevila ve Sněmovně snaha regulovat prostituci v ulicích. Co kdyby raději páni poslanci nejdříve zregulovali prostituci v Poslanecké Sněmovně?
Přes výše uvedené výtky, má přesto český volič stále větší možnost ovlivnit dění v Poslanecké sněmovně, než když by se rozhodování mělo přesunout do rukou ministra, který je loajální především tomu, komu vděčí za svou funkci. Současný faktický leader Andrej Babiš na nás shlíží ze zbylých předvolebních billboardů v bělostném rouchu a s tváří ozářenou nebeským svitem jako reklama na Strážní Věž. Prý je to zdatný manažer, jehož podnikům a věrným služebníkům se daří. Nevím jaký je Babiš manažer, hlupák to rozhodně není, ale jeho úspěch nestojí ani tak na nadlidských schopnostech, jako na využití systému dotací a na tom, že v Česku jsou lidé ochotní dělat za peníze, za jaké by např. v Německu ani nehli prstem. Nejeden český manažer vám řekne, že mnohé české podniky přežily krizi jen díky tomu, že jsou tu lidé ochotní dělat za 12.000 hrubého, i méně. Pracující chudoba, to jsou ti, kdo drží tuhle zemi nad vodou, žádní podnikatelští spasitelé.
Mnohý občan se tak dnes ocitá doslova v roli nevolníka, který ačkoli vytváří hodnoty, zisk plyne někam jinam. Ne jemu do kapsy, dokonce ne ani do státní kasy. Kdo zachrání krachující Erste Bank? No přeci český občan, přesněji klient České spořitelny. Když se čeští politici hrdě bijí v prsa, jak se jejich zásluhou navýšili investice, vlastně se chlubí tím, že se urychlilo rozkrádání státu. Zahraniční společnosti, které sem investují s očekáváním zisku, chtějí mateřským společnostem logicky přinést větší sumu, než u nás investovali. Prezentovat tohle jako úspěch je nebetyčná drzost, nebo projev zaslepenosti. A že je tento stav podporován “investičními pobídkami” z daní poplatníka, to už je vrchol absurdity. Připlácíme si za to, že budeme okradeni.
Jedním z nejvlivnějších současných lobby je bezesporu ta Petra Kellnera. Nejbohatší Čech vlastní PPF, která ovšem sídlí v Holandsku, takže jeho češství je tak trochu irelevantní. Osobně vnímám celý humbuk kolem lidských práv jako účelovou snahu nasměrovat Českou republiku na nové trhy, o které má Kellnerovo impérium zájem. Pan Drulák je pouhá figurka, které má svou kritikou atlanticismu dodat tomuhle byznysu zdání důstojnosti. Možná bychom měli ministerstvo zahraničí konečně přejmenovat na ministerstvo propagandy, bylo by to tak méně matoucí. Pravda je taková, že na evropských trzích platí po svých posledních obchodech Kellner tak trochu za personu non grata. Kellnerovy obchodní triky jsou zde až příliš dobře známy, je potřeba najít nové publikum.
Je pozoruhodné, že přestože je objem obchodu Česka s Čínou zcela zanedbatelný ve srovnání s objemem obchodů např. s Německem a Polskem, naše politická reprezentace upírá svůj zrak právě k Číně, místo aby se z logiky věci snažila rozvíjet obchodní vztahy se sousedními zeměmi. To by mělo pro drtivou řadu občanů podstatně větší smysl, než se upínat na vzdálenou a pochybnou Čínu. O tom, že jde o zájem PPF a úzké skupiny zainteresovaných, kteří celou zemi kormidlují tam, kam se jim to právě hodí, nás přesvědčil Miloš Zeman, když se takříkajíc odkopal a z Číny odletěl tryskáčem svého chlebodárce. Ve svém osobnostním rozkladu už není ani schopen předstírat, že není pouhou loutkou v rukách velkých hráčů. Vrcholnou ironí je nakonec to, že PPF sídlí jak bylo již řečeno v Holandsku, takže o podpoře českého průmyslu nemůže být zas tak moc řeč.
Za těchto okolností mi přijde zcestné, abych byl povoláván k obraně vlasti lidmi, o jejichž vlastenectví mám oprávněné pochyby. Tito “vlastenci” pouze pomáhají rozkrádat tento stát, za příslib odrobinek, které si smetou ze stolu. Když se takovíto lidé pobuřují nad nedostatkem našeho vlastnectví, je to ukázka čirého cynismu, nebo ztráty soudnosti. Jediné co naše politicko-podnikatelská klika umí, je přesouvat odpovědnost za své selhání na občany. Občan platí ze svého mála nehorázné daně tak jako tak, ovšem stát jen hledá další cesty, jak ho zatížit ještě víc. Nechci zde vyvolávat znovu diskuzi o oprávněnosti zásahu ČNB před rokem, ale je zcela jisté, že šlo o další “řešení” problému na úkor občanovy kapsy. Ve stejném duchu se připravuje i nový zákon o domobraně. Za současné situace je jasné, že podfinancovaná a korupčními nákupy zdecimovaná armáda nebude schopna plnit své úkoly v plné šíři, proto je potřeba zajistit náhradu. Selhání politicko-ekonomické elity má tak opět zachránit občan. Víc peněz už z občana stejně nelze vyrazit, tak proč z něj alespoň nevycedit krev? Pro ty politiky, kteří potřebují vše podepřít názorem autority, citát prof. Zeleného: “Dali jsme cizím podnikatelům své vlastní území a ještě jim za to zaplatili. Jen sobě jsme, kromě konvenční spotřeby, nedali nic. Prodali jsme svůj kapitál, projedli své investice, nechali rozkrást své sny a naděje, okrást své děti o jejich budoucnost.”
Zkusme si s trochou švejkovské nadsázky načrtnout, jak by za současné situace zřejmě vypadal takový šturm české domobrany. Takže v první linii vyskáčou parašutisti na Kalouskových padácích a pochopitelně se do jednoho zabijí. V další vlně nastoupí pandury, které ovšem nejsou stavěné na podmínky, ve kterých by se pravděpodobně bojovalo, takže by je nepřítel bez problému i s osádkou rozstřílel poté, co uvízly v náročném terénu. No a následně by proběhl útok blátošlapů, podle osvědčené Stalingradské taktiky: tedy pět chlapů za sebou, pouze první má kvér a jakmile padne, přebere ho ten za ním a běží se dál, dokud nepadne i ten pátý. Dodávka samopalů, které česká armáda objednala, totiž v současnosti neproběhne. Ukázalo se, že samopaly jsou poruchové. Domobrana by navíc byla přioděna ve slušivých uniformách ze 100% polyesteru a chráněna “neprůstřelnými” vestami, kterými prosviští i diabolka (proto si např. někteří policisté oblečení i vesty pořizují raději sami a na vlastní náklady). Do útoku bychom pochopitelně vyrazili s pokřikem: “Za Péťu Kellnera a jeho rodinu!” Vždyť co může být pro pokorného českého nevolníka větším štěstím, než položit život za milovaného mocnáře? Hádám, že bychom byli všichni mrtví dřív, než bychom narazily na prvního nepřítele. Za těchto okolností je vlastně celá diskuze o povinné vojenské službě tak jako tak zhola zbytečná.
Až bude tento stát snad jednou patřit opět jeho občanům, pevně věřím, že všichni ho budou hájit rádi a s hrdostí. A žádný privilegovaný kašpárek jim to nebude muset dávat příkazem.