"Ústavní soud měl na miskách vah spravedlnost a časový pres, vybral si lehčí variantu. To je pozoruhodný precedens," prohlásil minulý pátek prezidentský kandidát Tomio Okamura. Je tomu skutečně tak? Selhal Ústavní soud a politický systém, nebo spíš jen jeden konkrétní politik?
Naši političtí reprezentanti se rádi zaklínají silnými slovy, principy nebo morálkou jako takovou. Jeden by mohl získat dojem, že obě komory Parlamentu jsou plné obětavých lidumilů, kterým leží na srdci pouze obecné zájmy a osobní prospěch se jim upřímně hnusí. Což příliš nekoresponduje s všudypřítomnou korupcí a přehršlí trestních kauz ve spojitosti s neprůhledným hospodařením státu, v jejichž množství se přestávají orientovat snad i samotní aktéři. Už z tohoto důvodu ve mě takhle silná slova, jaké zvolil senátor Okamura, vyvolávají potřebu ptát se, co se vlastně za nimi skrývá.
Rozklíčovat jakoukoli mediální kauzu je téměř nad lidské síly už proto, že prostá pravda nevypadá v titulcích zdaleka tak sexy jako různá patetická zvolání a dohady. Není divu, že běžný a nepoučený občan se v nich ztrácí. Což dává zůčastněným možnost odvrátit pozornost od vlastních pochybení. Přesně tak, jako to udělal nyní Tomio Okamura.
Média jako obvykle nalezení podstaty věci příliš nepomohly. Nebyl čas, všichni se vydali na lov senzačních titulků a výroků (zatím jich nejvíc dodala zřejmě advokátka Klára Samková, což není nic překvapivého). Věcné a pravdivé zhodnocení situace jsem v oficiálních denících doposud nikde neobjevil, proto bych rád nyní poskládal ty jednotlivé střípky a poukázal na to, jak daleko od pravdy je výrok senátora Okamury.
Vezměme to hezky od začátku. Za ten lze považovat vydání stanoviska ministerstva vnitra, které rozhodlo kvůli chybám v podpisových arších nejen o vyřazení senátora Okamury, ale také Vladimíra Dlouhého a Jany Bobošíkové. Nejvyšší správní soud (dále jen NSS) následně vrátil do hry Bobošíkovou, Dlouhý, podle vlastních slov upřednostnil důstojný průběh prezidentských voleb a odmítl hledat zastání u Ústavního soudu. Samuraj Okamura to viděl jinak.
Poté, co neuspěl u NSS, se obrátil na Ústavní soud. Pro srovnání předkládám počet chybných podpisů v prezidentských peticích ve druhém kontrolním vzorku podle NSS: Okamura 22,953%, Dlouhý 18,365 %, Fischer 12,541 %, Zeman 11,224%, Bobošíková 11,494 %, Franz 6,729 %, Fischerová 5,435 %, Roithová 3,329 %. Novinář Jan Lipold vyjádřil názor, že procento chybných hlasů není jen odrazem kvality jejich sběračů, ale i kvality podepisujících se petentů.
Ústavní stížnost Tomia Okamury následně sepsala advokátka Klára Samková.... a dokonale ji "zkopala". Ačkoli stěžovatel Okamura požadoval de facto odložení vykonatelnosti rozhodnutí, samotné rozhodnutí v ústavní stížnosti nenapadl. Jeden ani nemusí být právník, aby ho napadlo, že je to nesmysl. Proč by měl Ústavní soud odkládat vykonatelnost rozhodnutí, které stěžovatel nepovažuje za vadné? To je ten pravý důvod, proč Ústavní soud nemohl Okamurovi vyhovět, ani kdyby chtěl. Změna ústavního zákona je závažná věc, protože jde o nejvyšší právní předpis, který zasahuje do života všech občanů. Z toho důvodu je možné ji podat pouze prostřednictvím advokáta, aby byla zaručena její dostatečná odborná kvalifikace.
Následné prohlášení Okamury, uvedené hned v úvodu tohoto článku, nebo Samkové v ČT "Ústavní soud dal signál, že porušovat ústavu není nic špatného", je naprosto nehorázná snaha obou aktérů zaretušovat vlastní diletantství (přesněji řečeno byli tři, ale advokát Batuna, který práci Samkové kontroloval, zvolil moudře mlčení). O tom, že neupřednostňuje lehčí řešení Ústavní soud dostatečně přesvědčil v případě poslance Miloše Melčáka, na základě jehož ústavní stížnosti odložil 1. září 2009 vykonatelnost rozhodnutí prezidenta Klause o vyhlášení předčasných voleb do Poslanecké sněmovny. Na rozdíl od Okamury měl Melčák šťastnější ruku při výběru advokáta. Klára Samková si jako advokátka získala reputaci nikoli díky svým pronikavým schopnostem, ale silnými slovy, které se tak dobře vyjímají v bulvárních plátcích. Jsem toho názoru, že dobrý právník by měl nejdřív důsledně myslet a potom teprve mluvit, nikoli naopak. Obzvlášť, když se jedná o věci dotýkající se tak zásadním způsobem celé společnosti. A média by na druhou stranu měla rozpoznat, komu věnovat pozornost a komu nikoli. A případné nesmysly náležitě okomentovat. Nic z toho se doposud nestalo.
Svým způsobem byl výběr advokáta ze strany Okamury příznačný: stejně jako on i Samková je zhrzený kandidát na post prezidenta a stejně jako on se i ona ráda prezentuje v médiích. Budoucí prezident by měl mimo jiné vědět, koho si zvolit za své spolupracovníky a poradce. Nikoli podle mediálního hluku, který kolem sebe vyvolávají, ale podle faktických schopností. Z tohoto hlediska je špatně sepsaná ústavní stížnost i Okamurovou chybou, svou advokátku si vybral on sám. A už vůbec je nepřípustné, aby budoucí prezident takto zpochybňoval rozhodnutí Ústavního soudu a sugeroval národu, že jeho základní práva jsou ohroženy.
Není pochyb, že výhrady Samkové i Okamury jsou v mnoha bodech oprávněné, přesto upřímně pochybuji, že by jejich motivací byla starost o věřejné blaho. Jak by měl vypadat přístup budoucího prezidenta předvedl Vladimír Dlouhý, když upustil od podání ústavní stížnosti a upřednostnil zájem občanů na brzkých prezidentských volbách, před svým vlastním zájmem o post prezidenta. To není otázka ani tak charakteru, jako spíš zdravého rozumu: bylo by absurdní pokoušet se získat post, který má sloužit veřejnému blahu na úkor zájmů veřejnosti.
Okamura svým přístupem dokázal, že mu nejde o veřejné blaho, ale pouze o pěstění kultu vlastní osoby. Z tohoto hlediska lze rozhodnutí Ústavního soudu vnímat jako dvojí vítězství pro nás občany: už za pár dní budeme mít možnost zvolit si svého prezidenta a ještě před volbama jsem se zbavili evidentně nevhodného kandidáta. Bylo by smutné, kdybychom jednoho stárnoucího egomaniaka nahradili dalším, podobně postiženým.
Zároveň se ptám, zda je vhodné, aby post senátora i nadále zastával člověk, který právě předvedl, že osobní zájem upřednostňuje před veřejným. Dle mého názoru by měl zvážit svůj odchod a věnovat se pouze podnikatelským aktivitám, kde jsou obdobné charakterové nedostatky považovány za přednost.
