Jedním z důvodů současné společenské mizérie je skutečnost, že společnost je stále ve velké míře řízena hlupáky.
Éru bolševika si pamatuji dobře, byť mě zastihla ještě v době, kdy jsem byl dítkem školou povinným. První srážka s realitou budování socialistických zítřků přišla hned na prvním stupni základní školy. Mým prvním pedagogem se stala soudružka učitelka, jejíž imponující vzdělání bylo ukončeno výučním listem. „Dyk učí akorát blbý haranty, tak vo co de,“ tak by se zřejmě nějak dal shrnout tehdejší názor zdravě myslícího a cítícího pracujícího lidu, nezkaženého úpadkovým intelektualismem.
Trvalo asi půl roku, než ona soudružka dospěla k názoru, že jsem nenapravitelně zaostalý a navrhla rodičům umístit mě do zvláštní školy. Naštěstí rodiče ustáli nátlak a vytrvalou buzeraci z její strany a tak jsem postoupil do dalšího stupně. Ten vedl pedagog zcela jiného kalibru, starý absolvent klasického humanitního vzdělání, který ve svém posudku dospěl ke zcela opačnému názoru: „Vysloveně studijní typ.“ Od té doby jsem, soudružce učitelce navzdory, absolvoval základní i střední stupeň s vyznamenáním a posléze i vysokou školu.
Těžko najít příznačnější ukázku toho, jak doopravdy fungoval socialismus, po kterém dnes velká část občanů s nepochopitelnou nostalgií vzdychá. Nejen vzdělávací systém té doby byl založen na heslu „Pojďte k nám soudruhu, to nevadí, že jste úplný idiot, hlavně že politicky vám to myslí správně!“ Hodnota člověka byla dána nikoli jeho schopnostmi, ale ochotou podřídit se i tomu nejpitomějšímu požadavku strany. Během několika generací byly nahrazeny přirozené elity těmi „homolkovskými“.
Hlupáci všeho druhu vycítili, že mají šanci vyšvihnout se tam, kam by se přirozeným výběrem nikdy nedostali. Režim naopak získal sortu věrných přisluhovačů, vědomých si, že jejich „koryto“ je úzce svázané s existencí režimu. A stejně jako ona soudružka učitelka i tito soudruzi upřednostňovali při svém sociálním inženýrství podobně chudé duchem. Pro hlupáka je přijatelný pouze další hlupák obdobných „kvalit“.
Po sametové revoluci se převážná část těchto soudruhů zázračně přerodila v nekompromisní kapitalisty. V rámci privatizace se pak nemalá část podniků přesunula do rukou těchto aparátčíků a jejich přisluhovačů. Právě tady tkví kořeny politického podnikatelství, kdy celé struktury socialistických veksláků provázaných s tehdejší policií a StB a bývalé komunistické „elity“ využily šanci, kterou jim poskytla Klausova „privatizace při zhasnutém světle.“ Takový Viktor Kožený si postavil stolek přímo před ministerstvo a jak dostávali agenti StB výpověď, tak je Viktor rovnou ve dveřích nabíral pro své Harvardské fondy.
Kdo dnes ví, že podvod, který v lidech vyvolal znechucení nad „prohnilým“ kapitalismem by se nezdařil bez znalostí a prodejnosti členů bývalé socialistické StB. To, že za současný stav jsou minimálně z velké části zodpovědní bývalí socialističtí šíbři, je už zřejmě mimo rozlišovací schopnosti většiny občanů. Socialistická propaganda s oblibou zobrazovala kapitalismus jako děsivou džungli, které se náš současný soudružský kapitalismus podobá víc, než standardním západním demokraciím obecně. Vypadá to, jakoby bývalí aparátčíci podvědomě realizovali kapitalismus z pomatených představ socialistických demagogů a nikoli západní kapitalismus založený na liberálně-demokratických hodnotách. To co tu dnes máme je jen pokleslá, klientelistická verze kapitalismu, ideově i personálně propojená pupeční šňůrou s předchozím režimem (přesněji s jeho normalizační podobou). Vrcholem absurdity je, že údajně pravicová ODS, v čele s géniem průměrnosti Václavem Klausem, svým klientelistickým přístupem a navázaností na kmotry a bývalé aparátčíky (např. Klausovým poradcem byl v počátcích privatizace, nikoli náhodou, bývalý člen StB), doopravdy po celou dobu své existence ničila volný trh a rovný přístup pro všechny. Dnešní krize je tak z části i důsledkem socialistického sociálního inženýrství, které dlouhodobě narušilo přirozenou kumulaci elit.
S nadanými lidmi jsou problémy. Nedávný průzkum v Německu, zaměřený na oblast státní správy, konstatuje odliv nadaných lidí ze státní správy a následkem toho i úpadek kvality služeb. Nadaní lidé, podle průzkumu, vyvolávali averzi jak mezi osobami podřízenými, tak i mezi nadřízenými. Ti první je nesnášeli kvůli jejich náročným požadavkům, u druhých vyvolávali obavu, že by je mohli nahradit na jejich lukrativních postech. A tak se překvapivě shodli jak ti na nejnižších pozicích, tak ti na nejvyšších, že jsou to lidé problémoví a je potřeba se jich zbavit. Spolčení hlupců mělo za následek odliv talentovaných lidí z německé státní správy. Tato symbióza neschopných na všech úrovních je tím, co se dnes označuje jako idiokracie, diktatura neschopných.
„Zločinci od přírody tíhnou k moci,“ prohlásil kdysi Sokrates a Kundera ho ve své Ptákovině doplňuje: „Moc je nejsladší, když je úplně nepřiměřená. Když blbec vládne moudrému, slabý silnému, ohavná krásnému.“ Idiokracie v naší zemi se může opřít o stále živý mýtus prostého lidu jako hybatele dějin, který české myšlení infikoval v době národního obrození. Jiráskovské lidové masy jako hybnou sílu dějin později zpopularizovali komunisté. Ve vyspělých západních kulturách ale utrpěl mýtus prostého lidu ve 20. století vážný šrám. Není náhodou, že nejpopulárnější psychopati minulého století – Hitler, Stalin, Lenin, etc. – se s oblibou dovolávali mýtického prostého lidu. Na nesmyslnost mýtu lidové masy obdařené nezkaženou přirozeností upozornil už Theodor Adorno. Poukázal na to, že tzv. vysoká kultura není odrazem kultury lidové, jak se dlouho předpokládalo, ale právě naopak.
Ani Sametovou revoluci nerealizoval žádný moudrý lid, ale malá část občanů, převážně studentů a herců, ke které se masy následně přidaly (když už bylo jasné, že režim padl). Bylo to úžasné období, kdy se naplno projevila nehorázná blbost lidí obecně. Bývalá předsedkyně SSM (Svaz socialistické mládeže) se zázračně přerodila po týdnu, kdy už bylo jasné odkud vítr vane, v oddanou obhájkyni demokratických hodnot. A hájila je se stejným idiotským zápalem, s jakým doposud horovala pro socialistické hodnoty. Tohle bylo na celé „revoluci“ nejsmutnější, sledovat, jak rychle sorta „homolkovských“ elit převzala otěže těm, kteří celý proces spustili. Naivní havlovské „nebudeme jako oni“ znělo sice ušlechtile, prakticky mělo katastrofální důsledky. „To jako odteď budeme budovat kapitalismus s lidma, se kterýma jsme doteď budovali socialismus?", zaněla před lety v listopadové euforii ironická otázka. Jak se ukázalo, kapitalismus jsme doposud nevybudovali.
