Otakar Vávra ležící, spící

Filmový režisér Otakar Vávra se dožívá sta let a samotná úctyhodná cifra je zřejmě pro větší část veřejnosti dostačujícím důvodem k oslavným kondolencím. Jaký režisér tedy Otakar Vávra vlastně byl a zaslouží si skutečně svou pozici filmového klasika?

Kritičtější hodnocení Otakara Vávry v médiích připomínají jeho přizpůsobivost střídajícím se politickým režimům a v souvislosti s tím i prorežimní filmovou tvorbu. Je mu přiznávána na jedné straně schopnost vytvořit umělecky hodnotná díla jako Romance pro křídlovku nebo Kouzelný dům, na druhé straně je připomenuto autorství snímků poplatných komunistické ideologii jako Němá barikáda nebo husitská trilogie. Takovéto hodnocení o skutečné hodnotě díla Otakara Vávry ale vcelku nic neříká.

Otakar Vávra se dostal k filmu po odchodu ze studií architektury a označení „filmový architekt“ je pro jeho tvorbu více než výmluvný. Jeho přístup je technicistní, příběh má vždy jasnou a předvídatelnou strukturu, připomínající právě solidní stavbu. Ovšem tato struktura je vyplněna nesnesitelným patosem a afektovanými teatrálními gesty a to se týká jak údajně umělecky hodnotných filmů, tak těch ideologicky poplatných.

I když patos a afektované herectví najdeme v různé míře v celé prvorepublikové filmové tvorbě, Otakar Vávra je nadužíval jako nikdo jiný a to i v pozdější době, kdy se film vyvíjel směrem k civilnější formě filmové řeči. Ve spojení s jeho megalomanií, projevující se okázalou výpravou a zálibou v davových scénách vznikly jakési dobové blockbustery, atraktivní podívané bez hlubšího obsahu. Vávra, ať už jako „umělec“ nebo jako „ideolog“ byl stále stejným režisérem, podstatou jehož práce nebyla tvorba, ale manipulace. Nalezl zalíbení v pocitu moci, kterou tvůrce disponuje. A právě díky narcistní zálibě v tvůrčí moci dovedl vždy najít společnou řeč s představiteli moci politické, ať už to byla moc fašistická nebo komunistická.

V tomto směru je Otakar Vávra bezesporu našim nejklasičtějším klasikem. Jeho chameleónství a přizpůsobivost věrně ilustrují duševní historii českého národa v minulém století. Proto si myslím, že pokud by se panu Vávrovi podařilo na stará kolena odložit tu klasicky se tvářící vznešenost a otevřeně promluvit o tom, co se doopravdy dělo celou tu dobu v jeho nitru, mělo by to pro naši společnost možná větší přínos, než celá jeho filmová tvorba.