Kritizování islámu z pravicově konzervativních pozic se ozývá čím dál častěji a hlasitěji. Na následujících řádcích se pokusím analyzovat, co pravicová kritika dělá špatně a proč. Inspirovala mne diskuse, kterou uspořádala antimesita.eu. Podle této diskuse určitě nejde paušálně soudit stav pravicové kritiky islámu (zvláště, když pod diskusní příspěvek pana Jocha bych se s klidem podepsal, protože to je konzervativní kritika jak má být). Určitý obraz o ní však, myslím, podává.
Mešita v Medině
Svým pohledem na pravicové kritiky islámu nechci v žádném případě devalvovat hrozbu, kterou určité konkrétní směry islámu představují. Zároveň však není mým záměrem působit jako pseudohumanista, nadšenec multikulturalismu, který má tendenci určité projevy islámu omlouvat, tvrdit, že je v základu mírumilovný nebo něco takového. Kdybych tvrdil buď první, nebo druhé, dělal bych stejnou chybu jako někteří diskutující ve výše zmíněné diskusi. Chybu, kterou bych rád podrobněji rozebral.
Jelikož nemá centrální autoritu a spoléhá se na výklad svých náboženských profesionálů, domnívám se, že nejde hovořit o islámu takovém, jaký je. Této chyby se však dopouští drtivá většina jak kritiků tak obhájců islámu. Nějaký muslimský imám by se se mnou asi hádal a jistě by mi vyjmenoval tucet důvodů jako důkaz existence „pravého“ islámu či nějaké formy „islámu takového, jaký je“. O pár mešit dál bych se ale od jiného imáma dozvěděl něco trochu jiného.
Výše uvedené není nic nového a používá se jako standardní (převážně levicová) obrana islámu vůči kritice konzervativců (k nimiž kupodivu notuje levicový Miloše Zeman). Znamená to, že část pravice populisticky zjednodušuje a hází všechny do jednoho pytle? Neřekl bych. Lidé jako například Benjamin Kuras vyjadřují své sympatie k tzv. umírněným muslimům. Rozlišovat tedy mnozí umějí a chápou, že jsou muslimové, kteří si islám vykládají „nekonfliktně“.
Část konzervativní pravice si z nějakého důvodu nárokuje rekonstruovat „to, co islám je“ na základě Koránu (který často snad ani nečetli), a tato jejich konstrukce islámu je potom terčem jejich kritiky. Ta často spočívá v tvrzení, že islám „jako takový“ je neslučitelný se západními židokřesťanskými hodnotami už z principu (většina kritiků jsou přesvědčenými křesťany). Islám už ze své „podstaty“ je v jejich očích násilný, šovinistický a barbarský náboženský systém, který se dere do Evropy, čemuž je třeba zabránit.
Největší slabinou tohoto postoje je ona intelektuální konstrukce „islámu takového, jaký je“. V Koránu (jakož i v dalších textech obecně) totiž nelze předpokládat jeden jediný smysl a význam v něm ukrytý. Nemůžeme si být stoprocentně jisti intencí autora, který je dávno mrtvý. Musíme se pohybovat pouze ve vztahu text-čtenář. Text může obsahovat určité odkazy, náznaky, na základě kterých si až teprve jeho čtenář konstruuje smysl a význam textu. Na základě těchto odkazů a náznaků si však zároveň nemůže z prstu vycucat nějaký nesmyslný výklad, který by neodpovídal charakteru původního textu. Odborně se tomu říká aktualizace textu (pro zájemce o tuto teorii odkazuji na literárněvědnou Kostnickou školu recepční estetiky). Pokud se nějaká aktualizace stane životaschopná (tedy přenositelná z jedné mysli do druhé), tak se rychle rozšíří a vznikne okruh čtenářů, kteří tuto aktualizaci sdílí.
Mezi muslimy takových aktualizací existuje spousta a typologií bychom mohli navrhnout mnoho. Mohli bychom kupříkladu rozdělit islám na normativní (věroučný obraz vytvořený islámskými teology, jakýsi ideál) a lidový (islámská „venkovská“ zbožnost, která do sebe absorbovala lokální mimoislámské zvyklosti, rituály, pověry atd.). Tyto dvě podoby islámu se mohou mnohdy až překvapivě lišit (stejně jako se lišilo a stále může lišit křesťanství normativní a lidové).
Oba typy islámů pak můžeme rozdělit na sunnitské a šiítské, dále třeba podle 4 právních škol, podle jednotlivých směrů, podle místních kulturních zvyklostí, a tak dále, a tak dále. Mezi jednotlivými aktualizacemi mohou být diametrální rozdíly, a to i na malém geografickém prostoru. Jako příklad za všechny by mohla sloužit Bosna, kde se islám často praktikuje velice mírně, až „západně“. Takový islám se nebrání popíjení rakije, cigaretám či mimomanželskému pohlavnímu styku. Vedle toho zde jsou (zatím menšinové) skupiny wahábistické, které prosazují ty nejortodoxnější výklady islámského náboženství a středověkého zvykového práva.
Nutno ještě zmínit druhou chybu, které se konzervativní kritici neustále dopouštějí, a která také přispívá k chybnému budování „pravého jádra“ islámu. Tou je považování islámu za „jen“ náboženství, které je vnímáno jako samostatná entita, oddělená od politiky, kultury atd. Jenže islám už od svého začátku vznikal jako politicko-náboženská ideologie. Mohamed byl nejvyšším soudcem, vládcem, vojenským a náboženským vůdcem v jedné osobě. Spojoval v sobě moc výkonnou, zákonodárnou, vojenskou i náboženskou. Jeho poddaní, medinští občané, byli zároveň muslimové. Jejich identita se zakládala na náboženské a politické soudružnosti. Křesťanství, ve kterém díky reformaci došlo postupně k emancipaci politiky, zákonů a vzdělání od náboženství, takto dnes chápat nemůžeme. Přesto má dnes většina kritiků tendence posuzovat islám prismatem křesťanství, což považuji za docela nešťastné.
Islámy, včetně jejich náboženských složek, jsou, jak jsem předeslal výše, vždy úzce navázány na lokální tradice a kulturu věřících. V Koránu kupříkladu není ženám přikázáno nosit burku, přesto je takovéto zahalování nedílnou součásti mnoha islámů a jeho nedodržení bylo a je přísně trestáno jako prohřešek proti islámu. Podobně to je s právem, postavení žen obecně atd.
Kritici islámu poukazují, že tento sám o sobě a v sobě nese principy neslučitelné se západními hodnotami. Já tvrdím, že islám může nést cokoliv. Ve své době i křesťanství mělo podobný charakter kulturně-nábožensko-politického celku a (západní, katolické) dostávalo takové aktualizace, které mu umožňovaly vést krvavé války proti nekatolickým křesťanům v raném středověku (např. výboje katolické Franské říše proti ariánským germánům) nebo muslimům, jejichž součástí bylo i šíření víry mečem. (K soupeření mezi katolíky a germánskými ariánskými křesťany doporučuji zájemcům skvělé knihy Jarmily Bednaříkové, výborné historičky, klasické filoložky a hlavně moc příjemné a milé dámy, u které jsem měl tu čest studovat: Stěhování národů a Frankové a Evropa)
Západní společnost však postupně dozrála k humanismu a demokracii. Kultury a společnosti, které adoptovaly různé podoby islámu, z velké části do této fáze nedozrály. Nejdál došlo zřejmě Turecko, které se nyní úpěnlivě brání islamistickým tendencím. Není to tedy ani tak o islámu, ale o společnosti, která je s ním spojená. Věřím, že západní konvertité ve velké většině své hodnoty neopouští, nestávají se wahábisty, nevyzývají k odporu vůči demokracii atd. Někteří se naopak snaží tyto hodnoty aktivně bránit.
Na druhou stranu, základní texty islámu umožňují velice militantní a opravdu nenávistné interpretace, pakliže to společnost, která islám nese, dovolí. Takovéto výklad ve spojení s lidovými lokálními zvyklosti jsou vůči západní společnosti vyloženě nepřátelské. A nutno podotknout, že někteří západní konvertité, zdá se, nemají problém s přijímáním těchto konceptů. Věřím však, že jich bude menšina.
Pokud chceme něco kritizovat (jako že je co), nesmí to být nějaký uměle vytvořený konstrukt „islámu takový, jaký je“, ale je třeba jít po konkrétních projevech. Uvědomme si, že s přistěhovalci z muslimských zemí nemusí přicházet skvělý mírumilovný islám, který je nám tu předkládán učenci, nadšenými multikulturalisty, nebo samotnými muslimy (z nichž někteří mohou mít silné vazby na radikály). Je třeba kritizovat požadavky muslimů na zavedení práva šaríja v Británii i jinde, které ukazují, že velká část muslimů nemá o západní hodnoty a principy zájem. Naopak je třeba podporovat a vyzdvihovat ty muslimy, kteří o západní hodnoty zájem mají, nebo jsou alespoň ochotni je přijmout.
Nelze zavírat oči před přílivem a propagací násilných islámských ideologií. Snad díky obrovskému finančnímu zázemí a možnostem je to právě wahábismus, který z muslimských zemí mohutně proudí do Evropy a je tím pádem nejviditelnější. Co na tom, že obhájci islámu (správně) tvrdí, že radikálů je menšina. Jsou ovšem nejvíce slyšet a mají nejvíce peněz. Žádného mírumilovného směru islámu, který by takto misionářsky působil, jsem si zatím nevšiml. A to je snad ten důvod, proč pravice považuje zrovna tento druh islámu za islám „jako takový“.
Abych to uzavřel, nemůžeme říct NE islámu, protože islám „jako takový“ neexistuje. Nemůžeme bránit reformním a umírněným muslimům v Evropě praktikovat jejich víru (v USA je situace dost odlišná , ale o tom možná jindy). Můžeme však říct jasné NE přílivu wahábistickému islámu, případně dalším islámům, které ohrožují naši společnost. Dobře to vyjádřil Roman Joch (s nímž v tomto naprosto souhlasím) v již zmíněné diskusi, když řekl, že pokud si občané koupí nemovitost a učiní z ní mešitu, je to jejich právo a nikdo nemá možnost jim v tom bránit. Pokud však v té mešitě bude šířena nenávist vůči občanům, může být takový projev zastaven. Stejně jako máme mít právo na zastavení financování takovéto stavby ze zemí, které neuznávají, či přímo krutě pošlapávají náboženskou svobodu (36:00 – 37: 15 diskuse). S tím nelze než souhlasit.
Svoboda vyznání je zaručené a nezadatelné právo každého, je však nezadatelné právo společnosti zabránit vyznávání takového druhu víry, která je vůči ní otevřeně nepřátelská, či dokonce otevřeně vyhrožuje jejím svržením a nastolením totalitní teokracie. Asi nikdo by netoleroval obnovené náboženství Aztéků s lidskými oběťmi. To by byla sebevražda (kterou naše společnost bohužel stejně pomalu páchá). Byl bych rád, kdyby konzervativní pravice přestala brojit proti islámu, protože to jen nahrává levici a multikulturalistům. Konzervativci, jako je Adam Bartoš, by měli přestat navrhovat nesmyslná řešení typu „vystěhujme muslimy z Evropy“ (zmiňuje to v diskusi). Jsou zbytečné facebookové iniciativy typu „Nechci islám v Evropě“ nebo „Jsem proti mešitě“ atd. Je třeba přestat mluvit o islámu a začít mluvit o wahábismu, islamismu, o nebezpečí ortodoxního islámu, o infiltraci nepřátel demokracie. Je třeba problémy pojmenovávat konkrétně a přesně. Dokud se bude kritika soustředit na obecný termín islám, nedosáhne se ničeho. Leda tak posměchu levice a odborníků.
