Když je mateřská láska klec, od které dítě nemá klíč

Na společném soužití muže a ženy je mnoho zvláštních věcí. Nezvláštnější mi ale přijde to, když vás někdo jiný svým chováním přesvědčí, že máte doma anděla značky: NIKDY NEMĚNIT. Před nějakou dobou jsem měl tu možnost (spíše jsem byl donucen), strávit pár hodin s mojí ženou a našimi dětmi na oslavě narozenin jakéhosi dítka. Na domácím školení, silně připomínající PŠM, mi byla důrazně vysvětlena nutnost mé přítomnosti na této akci. Bránil jsem se, bránil, ale nakonec podlehl, jak jinak. Přesto mi svitla malinká jiskřička naděje na částečnou záchranu ztraceného odpoledne v podobě možnosti se ve velkém zábavním centru, kde se oslava konala, připojit notebookem na internet. 

V centru bylo asi 200 dětí a oslavy narozenin se účastnilo asi 20. Po krátkém úvodu, gratulacích, rozdání dárků a snědení dortu se všechny děti jako neřízené střely rozběhly do prostoru. Moje žena mi dala pokyn ve smyslu, že už můžu a tak jsem se odsunul k zásuvkám a zapnul notebook. Hleděl jsem si svého, ale přece mi neuniklo pár věcí.

Jedna z maminek seděla nedaleko mne a měla v náručí asi čtyřletého chlapečka, který brečel. Moje žena utrousila něco ve smyslu, že to dítě brečí od doby, co jsme sem přišli. Snažil jsem se to ignorovat, ale po půl hodině to její dítě ještě pořád brečelo takovým tím vyděračským způsobem. Znám to velice dobře z domova. Matka ho střídavě posazovala vedle ní a brala do náručí, hladila ho, něžným hlasem se ptala, copak se mu stalo. Dítě říkalo, že se mu tam nelíbí, že chce jít domů, že chce spát, hladilo maminku po obličeji, každou chvíli jí pusinkovalo. Pořád brečelo.

Měl jsem pocit, že toto chování pro tak velké dítko, obklopené neuvěřitelnými hracími atrakcemi a spoustou dětí, je tak trochu nepřirozené. Také mne napadlo, že je to zajisté historicky první dítě, které v tomto prostoru brečí déle než půl hodiny. Samozřejmě mimo těch, které se v zápalu hry zraní. Na ty ale platí pravidlo s pofoukáním bebíčka a hrají se dál.

Moje žena paní letmo znala, přisedla si a začala se s ní bavit v naději, že dítě se zaposlouchá, nebo se od matky odtrhne a začne si hrát. Bez výsledku. Následně vysvětlila dítěti teorii o osobním prostoru dvou mluvících matek, kde není místo pro dítě plačící, a když chce tedy plakat, musí jít jinam. Dítě se však podívalo na svoji maminku, pohladilo ji po tváři, přitulilo se k ní ještě víc a zavzlykalo o to srdceryvněji. Matka mu nic neřekla, nedala pokyn, aby se odešlo vyplakat někam jinam a dokonce se zdálo, že sama má slzy na krajíčku a tak dítě v tom nejkouzelnějším místě pro děti brečelo dál.

Nakonec moje žena vyřešila situaci u nás doma velice zřídka používaným způsobem. Úplatkářstvím ve formě zmrzliny. Zabralo to, dítě se odtrhlo od své matky a rozběhlo se do prostoru. Další dvě hodiny neplakalo a šťastně se promenádovalo po různých atrakcích až do doby, co jsme nešli všichni domů.

Musím říci, že to bylo pro mne dost neobvyklé a také nepříjemné. Myslím, že pro tu matku také. Sama nevěděla, jak se má zachovat, nevěděla co si s plačícím dítětem počít. Možná to bylo proto, že si velice dobře uvědomovala fakt, že to, co tam to dítě předvedlo, nebyla chyba dítěte, nýbrž jí samotné. Rozuměla tomu velkému podílu viny, které na tom všem nese.

Sama dítě zamkla do klece svého srdce a své lásky. A přesto, že jí rozum pravil klíč od klece dítěti půjčit, za čtyři roky toho její srdce nebylo schopno. Připoutala si svojí „opičí“ láskou dítě sama k sobě a ono teď neví, co si má počít v prostém světě bez maminky. A tak se jí radši drží neustále za sukni. Proč to udělala? Snad proto, že bylo tak moc vytoužené? Nebo snad proto, že se cítila sama a opuštěná? Nebo bylo důvodem to, že si touto láskou nahrazovala lásku jinou, která se jí nedostávala?

Nevím, na tyto otázky neznám odpovědi. V každém případě mne v daný okamžik přepadl pocit lítosti. Pocit lítosti, nikoli nad matkou v rozpacích, ale nad dítkem, které nechtělo otevřít klec klíčem, který se mu v daný okamžik nabízel. Nad dítkem, které nemělo zájem hrát si s ostatními dětmi a proplakalo možnost nových zážitků, možnost získání nových kamarádů a kamarádek. Volilo pláč a smutek před smíchem a radostí.

Nevím, jaký způsob výchovy je dobrý. Nevím, jestli tzv. opičí láska vychová z dítěte lepšího člověka plného lásky a porozumění.  A rozumím tomu, že každé dítě je jiné a bez ohledu na to jaké je, žije až do dosáhnutí dospělosti v pomyslné zamknuté kleci. A tak je to správně, neboť právě rodiče jsou za něj zodpovědní.

Ale ať už je to jakkoliv a dítě je jakékoliv povahy, myslím, že je dobré, občas dítěti klíč od klece půjčit, aby se samo proletělo nad tímto světem a poznalo ho ze všech stran. Z těch hezkých i těch ošklivějších. Mám pocit, že když rodiče, hlavně tedy matky, tuto možnost svým dětem nedají, stane se ta nejsmutnější věc na světě. Když bude dítě starší, nabídnutý klíč od klece odmítne, neboť bude mít strach letět světem bez ochrany rodičů. A když strach pomine, nebude mít prostě zájem.

Nevím, zdali a kdo by byl toto schopen vědomě dopustit a zdali a kdo by byl na druhé straně toto odpustit.

Jedno vím ale určitě. V daný okamžik jsem měl velkou radost, že ta hezká a sympatická paní, ke které přihlížím, není moje manželka. A její dítě není moje dítě. A záhy jsem si uvědomil, že žádný čas strávený v přítomností jiných lidí není ztracený. A že každý člověk, kterého při svojí cestě životem potkáme, nám něco přinese. A tato matka mi přinesla jistotu, že jsem se při volbě své ženy nespletl.