Barbar Zeman! Zeman Ničitel!

Když odhlédneme od podstaty scénáře ságy filmů, které měly ve svých letech úspěch, nalezneme mnoho společného s naším prezidentem. Oba například mají svoje nejlepší léta už dávno za sebou a patří do minulosti. Znáte to, když si pustíte film staršího vydání a porovnáte ho s dnešním za pomoci moderních technologií a efektů natočeným filmem? Výkony herců i práce s kamerou Vám vyvolají úsměv na tváři. Připadá Vám to tak trapné, že je to až smutně úsměvné. 

I proto se často filmoví protagonisté občas rozhodnou konat a s úmyslem podat divákovi nové, vylepšené dílo natočí nový film založený na původní myšlence. Většinou to je ale tak, že scénář, který platil na diváky před 20 či 30 lety, dnešního diváka již neosloví. A nepomůže ani výměna herců. A tak, i když třeba jinak a z jiných důvodů, film zůstává trapným. Teď už to ale není smutně úsměvné, film už způsobuje pouze naštvání na protagonisty, co nám to opět předvedli.

Tady si také můžeme povšimnout záblesku stejnosti s naším prezidentem. Také se ho jeho stoupenci snažili „oživit“ a za použití nových metod jako je třeba lhaní a podpásovky se snaží nést původní myšlenku. A jaký je výsledek? Naprosto totožný s filmem. Trapnost, ostuda a naštvání přihlížejících diváků. Prostě fiasko.

Konání hlavního hrdiny filmu, stejně jako práce našeho prezidenta, zrcadlí jejich osobní problémy. Jejich srdce jsou naplněna nenávistí. Oba si krutě jdou za svým cílem a ničí vše, co se jim postaví do cesty. Snad jen s jedním zásadním rozdílem. Barbar Conan bojuje za dobro se zlem a náš prezident bojuje se zlem proti dobru.

Dnes ale bohužel nežijeme v mýtické době plné nadpřirozených sil a ani ve filmu. Na konání našeho prezidenta se nezapomene v okamžiku, když konkurenční štáb natočí nový film. Jeho činy, rozhodnutí či jenom pouhé výroky sleduje celý svět. Jsou důležité a jejich závažnost je měřitelná.  Jsou obrazem našeho národa, náš všech.

Jsem ze sebe nešťasten. I když jsem si slíbil, že Zemanovu působnost v prezidentském úřadě budu brát jako výzvu pro sebe sama a budu na ní trénovat svoje sebeovládání, přesto tady sedím a píšu tyto řádky. Nemůžu jinak. Nemůžu ignorovat prezidentovo barbarské výroky o Palestině.

Před pár lety jsem měl možnost krátkou chvíli pobýt na území Izraele. Navštívil jsem Jericho, Tel Aviv i Jeruzalém. Potkal na své cestě Izraelce i Palestince. Vyslyšel jejich příběhy a přesto, že jsem si uvědomoval značné rozdíly v názorech, v přístupu, ve způsobu vedení území, kde působí jedna či druhá strana, nikdy jsem nenašel odvahu soudit je. Problém je složitý a hluboký, je těžké ho pochopit, v případě, že v něm sami nejste účastníci. Přesto, že ze své pozice můžu bez sebevětších následků projevit sympatie k jedné či druhé straně, neboť na mém názoru nezáleží, nejsem jeho vyřčením schopen způsobit mezinárodní konflikt ani určovat postoj naší republiky, jsem obezřetný, a když je to možné, volím slova s rozvahou. Myslím, že takto se chová většina lidí, s kterými se denně potkávám.

Ne my, ale náš prezident má být ten, co nesoudí vnitřek podle obalu, dvakrát měřit a až pak řezat, nemíchat se do věcí, kterým nerozumí, nebo u kterých by svými názory mohl ovlivňovat životy lidí, které nezná, kteří jsou daleko, kteří se ho vůbec netýkají. On by měl být ten, co má nadhled a snaží se volit cestu ne nijak extrémní, ale cestu porozumění, cestu empatie, cestu mírovou.

Není tomu ale tak. Jeho srdce jakoby bylo naplněno nenávistí.  Nenávistí ke svým občanům. Nenávistí k nám všem. Nemůže nám snad odpustit to, že jsme ho nechali z politiky odejít? Že se mu návrat na výsluní nepodařil napoprvé? Že jsme dopustili, aby se po něm v roce 2003 slehla zem? Je jeho chování snad dlouho připravovaná msta, kterou nám teď servíruje s chladnou hlavou a o to mu lépe chutná?

Jsou snad jeho činy poháněny temnou stranou síly, která se ukrývá v každém z nás?

Rozdělil náš národ na dva tábory, které spolu den co den bojují. Nenávist, kterou zasel mezi ně, se denně stupňuje a on se přitom směje. Má pocit, že vyhrál. Že dosáhnul všeho, co chtěl. On je hybatelem novodobých dějin. Dostal se do našich hlav a stal se našim stínem. Nedokážeme ho vypudit z našich myšlenek. A to je náš trest. Jemu ale jakoby toto nestačilo. Jakoby zkáza, kterou zde způsobuje, byla příliš malá na to, aby mohla uspokojit jeho ego. A tak se pouští i do dalších států a do jejich občanů. 

A my, běžní občané našeho státu můžeme jenom doufat, že do Izraele, Palestiny, Saudské Arábie či kdekoliv na světě se při zvolení našeho prezidenta dostaly výtisky německých novin, anebo alespoň jejich titulky, které hlásaly hesla: „Lidový milovník pálenky jde na Hrad“.  Musíme doufat, že po celou dobu jeho působnosti na Hradě a při všech jeho primitivních prezentacích a výrocích si všichni vzpomenou na tato hesla a odpustí mu to. Neboť u opilců je možné brát to tak, že zahaleni do pláště alkoholu neví, co činí.   

A tak mám pocit, že někdy je dobré nechat minulost minulostí a nekřísit ji za každou cenu. Ale občané jsou stejní jako filmoví protagonisté. Pořád opakují stejné chyby. Jsou nepoučitelní. Stejně jako já, neboť právě tímto článkem, stejně jako všemi ostatními přispívám ke spokojenosti našeho prezidenta. A on vyhrává…