Kdysi jsem kdysi četl Steinbeckovu knihu Pláň Tortilla. Hlavními hrdiny je šest přátel, kteří žijí v jednom domě. Jsou nemajetní, nadevše milují víno, a tak všechny věci v domě za něj postupně vymění. To víno je pochopitelně špatné, ale příběh je napsán tak úchvatně, že já na něj měl při čtení strašnou chuť. A nejen chuť, já ho i pil. Ostatně, sehnat tehdy špatné víno nebyl vůbec žádný problém. Víno z knihy, byť špatné, ale mělo příběh, který v mém vnitřním světě trvá dodnes. Díky němu si na tu knihu rád vzpomínám, a nejen to – přečetl jsem pak celého Steinbecka. Všechna špatná vína jsem však vypít nestihl. Naštěstí.
Od té doby se snažím pít to, co čtu. A přečíst si něco o tom, co jsem vypil. Jenže někdy je to problém. Při četbě historie vína Cahors jsem byl zrovna na Moravě a v Blatnici jsem ho fakt nesehnal. A tak jsem si ke knize vzal muškát moravský. Nebyl sice špatný, ale mírné frustraci a neukojenosti prožitku nezabránil. Nezbylo než vypravit se na místo činu do Francie. Rovnou se přiznám, že v samotném městě Cahors jsem nebyl. Plavil jsem se s přáteli po kanálu Midi, který spojuje Atlantik a Středozemní moře. Od oblasti Cahors to naštěstí zas tak daleko není. Ta se nalézá na samém severním konci Haut-Pays v údolí řeky Lot. Kanál je poněkud jihovýchodněji a prochází vinařskými oblastmi Languedocu. V jednom úseku vlastně kopíruje pomyslnou vinařskou hranici mezi Minervois a Corbieres. Často jsem své kamarády nechal plavat (vlastně plavit) a vyrážel na kole do okolních městeček a obcí a radostně objevoval místí vína. Kromě toho jsem samozřejmě usilovně pátral po vínu Cahors. Nakonec jsem ho koupil přímo v krámku u jednoho zdymadla. Vzal jsem si dva kartony, odložil kolo do podpalubí a během další plavby jsem ho nábožně konzumoval. Když si ho dám dnes, znovu se mi vybaví nejen všechny vzpomínky, ale i pocity, vůně a emoce. Zásadní odrůdou pro vína z Cahors je Malbec, barvířka s modrou dužinou. Patří do rodiny cotoidních – dle místního názvu Cot či Auxerrois. Nebývalý rozmach zažila už před staletími. Měla ho na stole Eleonora Akvitánská, když si brala anglického krále Jindřicha Plantageneta, což otevřelo black wine na dlouhá staletí dveře do Anglie. Stejné víno si oblíbil i druhý avignonský papež Jan XXII. Založil sice papežské vinice v Chateau Neuf du Pape, ale jako rodák z Cahors musel mít na stole a při mších to „své“ víno. Stejně jako ruský car Petr Veliký, který Vin de Cahors zavedl do bohoslužeb své ortodoxní církve a dal mu ruský název Kaorskoje. I francouzského krále Františka I. černý Malbec natolik okouzlil, že nařídil cahorským vinařům, aby mu založili vinice ve Fontainebleau. Zlaté časy Cahors vrcholily kolem roku 1720, kdy tam osázená plocha dosáhla 40 tisíc hektarů. Ke konci 19. století ale vše zničila fyloxera. Na černé víno s tolika příběhy se zapomnělo. Odrůda Malbec se v oblasti začala prosazovat až po roce 1947. Dnes opět existuje černé víno z Cahors s intenzivním aroma po černých lesních plodech, lékořici a koření se silnou strukturou a vynikajícími tříslovinami, což je dobrá výzbroj pro dlouhé skladování. Vždy, když si chci připomenout plavbu po kanálu, dám si láhev Cahors. Víno v sobě má mnohem víc informací než prostá fotografie. S vínem, s jeho vůní a chutí se mi vybaví vše, co jsem tam prožil a viděl. Mohu vzpomínat se zavřenýma očima a zapojit fantazii. Jsem připraven i pít to, co vidím. Už zítra se hodlám znovu podívat na Dobrý ročník, tentokrát s lahví Cotes du Luberon pečlivě ukrytou pod kabátem. Jen proboha doufám, že nikdo nebude točit film o Chaetau Petrus. To by mne finančně zruinovalo…
