Věřitel versus dlužník, půjčky, bohatství a krize

Franta je skromný, má malý dům, malou zahrádku, chodí do práce. Karel má také malý dům, malou zahrádku a chodí do stejně placené práce. Ale vezme si úvěr, koupí si chatku, 2 auta a pravidelně jezdí na dovolenou. Kdo z těch dvou je bohatší?

Přestože si o poznání lépe žije Karel, nakonec to bude úplně obráceně. Proč? Banka bude chtít půjčku splatit. I s úroky. Aby si Karel mohl udržet o poznání vyšší životní úroveň než Franta, bude muset buď více pracovat a nebo sehnat další půjčku. Pokud se mu ani jedno z toho nepovede, začne splácet a jeho životní úroveň klesne pod tu Frantovu. I kdyby se mu povedlo sehnat další úvěry, i ty bude muset splácet. Ponecháme-li stranou možnost, že Karel začne více vydělávat, není otázkou, zda jeho životní úroveň klesne pod Frantovu, ale kdy.

Nikdo nemůže spotřebovávat více, než vyprodukuje. Pokud ano, lze to jen tak, že čerpá z úspor z minulosti a nebo čerpá půjčky, které bude muset v budoucnu splácet a o to méně bude moci v budoucnu spotřebovávat. Stačí si za Karla dosadit bohatý západ a za Frantu chudé rozvojové země. Velice zjednodušený, leč podstatu vystihující obraz dnešního světa.

V USA vláda i domácnosti utrácí více, než vyprodukují. Půjčuje jim na to Čína, protože ta spotřebovává méně, než vyprodukuje. V Evropě se problém týká více vlád než domácností, i když v krizi se vlády předháněly v tom, kdo naučí své domácnosti více utrácet. 80% půjček od IMF šlo do Evropy. Zdroje poskytla především skupina BRIC(Brazílie, Rusko, Indie, Čína). Podíl těchto zemí na rozhodování v IMF se zvýší. Kdo platí, ten poroučí. Budeme schopni vůbec závazky nás "bohatých" vůči těmto "chudým" zemím splácet? Co se stane, když ne? Ve starověkém Římě neexistovaly nesplacené dluhy. Kdo nezaplatil, musel si dluh odpracovat, stal se otrokem svého věřitele. Zajímavá představa.

Nechceme-li do otroctví, musíme se naučit důležité pravidlo: Když máme finanční potíže, musíme šetřit. Ne utrácet, jak nás bezoztyšně vyzývají politici. Utrácet může pouze ten, kdo na to má. Nemá na to téměř žádná vláda v EU, v USA ani drtivá většina domácností. Mají na to mnohé rozvojové země, s padajícím dolarem zjišťují, že půjčovat peníze na západ už nemusí být úplně bezpečné a raději je půjčí na investice ve své zemi nebo si z úspor začnou žít trochu lépe. Přes veškerou snahu západních vlád se bude globální ekonomická nerovnováha sama odstraňovat. Neexistuje nic a nikdo, co by tomu zabránilo.

Dlužník může na věřitele zkusit vyzrát pomocí inflace. Pokud poklesne hodnota peněz, klesne i hodnota dluhu, pokud je ovšem veden právě v těchto penězích. Pumpování dolarů do ekonomiky je velmi nebezpečný pokus, jak se zbavit svých závazků a může skončit až přivedením USA do ekonomického rozvratu. Kvantitativní teorie peněz říká, že bohatství lze vyjádřit v penězích. Pokud je se hodnota těchto peněz změní, nemá to žádný vliv na ono bohatství, jen se změní jeho peněžní vyjádření. Současná politika FEDu povede ke zvýšení cen všech aktiv vyjádřených v dolarech, k nejistotě jeho uživatelů, dosud nevídanému oslabení dolaru a jeho ztrátě pozice světové měny. Aby se pak ekonomika vyhrabala z průšvihu, bude muset opět začít šetřit a tvrdě pracovat. Nechci FEDu kazit jeho úžasné plány, ale čím dříve dojde k obnovení rovnováhy mezi věřiteli a dlužníky, tím lépe.

Cesta z krize je prostá. Každý subjekt v ekonomice musí mít výdaje nižší, než jsou jeho příjmy. Pokud tomu tak není, musí buď zvýšit příjmy a nebo snížit výdaje. To platí o jednotlivcích i státu. Pravděpodobně klesne mnohým životní úroveň, ale s tím přece musí dlužník počítat. Čím déle bude splácení odkládat, tím bude propad životní úrovně vyšší.