Státní suverenita musí být omezena

Řecko ukázalo to, co chytřejší ekonomové dávno věděli, ale nahlas se to neříkalo. Že máme volbu mezi stabilitou prostředí v podobě jedné měny v celé EU, ale tím také přiškrcení svobody národních států rozhodovat o měnové a v určitém rozsahu i fiskální politice, nebo mezi suverenitou, ale provázenou nestabilitou, konkurenčními devalvacemi a jinými jevy, se kterými Evropa zápasila celé 20. století.

Že deficity veřejných financí způsobují inflaci všichni věděli, proto zejména Německo iniciovalo Pakt stability a růstu(SGP), který omezoval vlády v rozsahu schodku i míře veřejného dluhu. Německo historicky lpělo na stabilitě měny, zatímco Francie a Itálie na inflační politice. Běhá tu fáma, že schodek do 3% HDP je v pořádku, ale to samozřejmě není. SGP považoval rozpočtový schodek za něco zcela vyjímečného a to pouze v rámci proticyklických opatření. Bohužel bývají politické reprezentace o několik řádů hloupější než ekonomové, takže to svým voličům překládali jako do "3% OK", ale právě recese měla být obdobím, kdy by se deficit okolo 3% pohyboval.

Pro úplnost dodávám, že po porušení SGP v roce 2003 Francií a Německem byla dohodnuta nová pravidla, která dělají ze SGP bezcenný cár papíru, který není nijak vymahatelný. Navzdory přelévání dluhů do měnové oblasti tedy neexistuje účinný nástroj kontroly národních vlád. To se musí změnit, nejlépe definicí nových, podstatně přísnějších rozpočtových pravidel, které by jasně deklarovaly, že v době kladného hospodářského růstu není možné mít deficitní rozpočet. Je to omezení suverenity? Samozřejmě že je. A je to tak správně.

Nejde zde totiž o rovinu národní státy-EU, ale o rovinu občan-stát(zahrnuje vše od obcí po EU). Všiměte si, že firmy volají po rychlém zavedení eura, zatímco státní správa se do něj nehrne. Motivem není starost o občany, ale starost o ztrátu své moci. Z pohledu firmy je existence mnoha měn naprosto zbytečná překážka pro jejich působení, která pouze přidělává starosti. Politici ale touží hýbati kurzem i úrokovými sazbami, přejí si ovlivňovat tržní prostředí. Prý oslabení měny podpoří exportéry. Stejně tak ale oslabí importéry. K tomu přidejme rizika. Koruna oslabí, ale pokud to skutečně pomůže exportérům, brzy znovu posílí. Pokud je proces rychlý, exportér může prodělat na kontraktu, zejména, pokud využil měnovou "výhodu", pokud je dlouhý, dobrý výsledek firmy tlačí na růst mezd, čímž je podkopána konkurenceschopnost a podnik to znovu pocítí v době narovnání kurzu.

Manipulace s měnou prostě do rukou politiků nepatří, na jejich svobodě nezáleží, záleží pouze na svobodě občanů. Není zrovna fér, aby politik rozhodoval o konkurenceschopnosti firmy svými hloupými rozhodnutími. Pro občany a firmy je mnohem výhodnější, pokud měnová rizika nemusejí vůbec řešit.

Je daní za společný životní prostor, že musíme sdílet i společný přístup k rozpočtovým pravidlům a zavázet se tato pravidla dodržovat. Benevolentní přístup nás dovedl k Řecku, proto musí být reforma mnohem přísnější. Buď přijmeme společná pravidla a tím získáme pro občany vyšší míru svobody, nebo budeme lpět na národní suverenitě jako hodnotě číslo jedna, ale svoboda občanů bude potom limitována hranicemi států.