Spojené státy evropské? Už bylo na čase!

Dluhová krize některých států v EU, téměř vždy chybně označovaná jako krize eurozóny, může být nakonec to nejpozitivnější, co nás kdy potkalo. Může to posunout evropskou integraci z dnešního nepřehledného a nestabilního stavu, který vyhovuje pouze některým zájmovým skupinám, tam, kam měla dojít již minimálně o 15 let dříve, k nadnárodnímu demokratickému státnímu útvaru.

To, že se evropská integrace zasekla jako kompromisní řešení mezi mezivládním a nadnárodním konceptem ve své dnešní podobě, je příčinou prakticky všech potíží, spojovaných s EU, na jejichž základě někteří hloupější spoluobčané tančí nad hrobem evropské integrace jako takové. Jejich pohřební křepčení však přispívá k rozšíření zájmu o tento jev mezi širokou veřejností, pro kterou byl pouze něčím, co tu nějak je, nějak funguje a občas se na to nadává, za což jim patří i moje díky.

Nejprve je potřeba osvětlit některé problémy dnešního stavu evropské integrace blíže. Nejčastějším stereotypem je představa byrokratické EU, kdy nevolení úředníci chrlí legislativu, která se již stala terčem mnoha vtipů a silnou zbraní euroskeptiků. Euroskeptici vidí řešení v posílení národních vlád a parlamentů. Skutečnost je taková, že není evropské legislativy bez schválení národní vládou, která je vzešlá z většiny v národním parlamentu. Nejsilnějším tělesem evropského legislativního procesu je Rada, v níž zasedají obyčejní národní ministři a kterou není možné obejít.

Rada jakožto hlavní rozhodovací těleso má původ právě v touze po moci ze strany národních vlád. V realitě však mají ministři více moci, než reálně dovedou zvládnout, mnozí nedokáží řídit ani svůj vlastní resort, natož aby byly aktivními tvůrci nadnárodní legislativy. Původním posláním Rady bylo hájit zájmy národních států, bohužel zájmy národních států se často neshodují se zájmy jejich občanů. Proto by byli vhodnější zástupci s přímou legitimitou od občanů zastupovaného území- senátoři. Mechanizmů, jak zajistit dobré fungování dvoukomorového Evropského parlamentu, je celá řada, roli hraje počet senátorů za každý stát i způsob hlasování, omezím se na konstatování, že v každém případě by měl mít každý stát stejný počet zástupců v senátu, zatímco v první komoře by bylo odstraněno zvýhodnění malých států na úkor velkých.

Tvůrčím jádrem EU je Komise, vzniklá jako odborný orgán, který svou nezávislostí na národních vládách kdysi velmi přispěl k vyhubení protekcionistických praktik (to nejsou jenom cla), které by dnes někteří euroskeptici ohánějící se svobodou opět rádi nadělili do moci národních vlád jako "svobodnou hospodářskou politiku země". Komise dnes trpí stahováním kvalitních lidí, jejichž potenciál nikdy nebyl plně využit a přes přínos hluboko pod současným potenciálem neustále kyne. Lékem je obdaření politickým mandátem, transformací na klasickou vládu, reorganizací dnešních generálních ředitelství na ministerstva. Lze to udělat buď skrze přímo voleného prezidenta po vzoru USA nebo skrze Evropě bližší parlamentní systém, kdy vláda vychází z většiny v dolní komoře EP.

Nejobtížnější bude zřetelné vymezení pravomocí mezi národními státy, evropskou vládou a nižšími samosprávnými celky. O peníze půjde až na prvním místě a nebude jich málo. Zde bude třeba dbát na to, aby šly peníze s činností, kterou daná část veřejné sféry vykonává pro daňového poplatníka. Mnozí politici na všech úrovních si bohužel myslí, že mají ty rozpočty na hraní.

Jsou oblasti, kde existují tak silné efekty přelévání, že oblast musí být přenechána nadnárodní úrovni: Zahraniční politika (včetně obchodní), obranná politika (vnitřní i vnější), hospodářská politika (jakékoliv dotační tituly, jejichž výsledkem by mohl být diskriminační efekt, zkrátka musí být pro všechny stejné), pravidla hospodaření veřejných institucí (účel použití peněz daňových poplatníků, pravidla pro čerpání úvěrů) a měnová politika.

Ano, měnová politika v rukou nezávislé ECB. Přestože Evropa není optimální měnovou oblastí. Ve skutečnosti je málo států, které by byly optimální měnovou oblastí, ale je potřeba si uvědomit, že OCA je teorií užitečnou k pochopení některých jevů, je však statická a nekomplexní, srozumitelněji nereaguje na proměnlivost světa a mnoho jevů prostě nepostihuje. Ano, vlastní měna může někdy zemi nebo oblasti napomoci, vždy to však má svoji cenu. Vyvolat oslabení měny nezávislou měnovou politikou sice podpoří vývozce, ale zároveň je demotivuje zlepšit vlastní efektivitu a naopak vystavuje tvrdšímu tlaku zahraniční výrobce. Konečný výsledek může být ztráta konkurenceschopnosti odvětví v takové míře, že už žádná devalvace nepomůže. Ať je to Řecko, Ústecko nebo Ostravsko, vlastní měna by zmírnila pouze následky již existujících strukturálních problémů a ani v jednom případě by pocit štěstí netrval věčně, problém nemizí, pouze se objevuje čas k jeho řešení a zároveň prudce klesá motivace zainteresovaných subjektů k řešení.

Podmínky, za jakých bude společná měna klapat v ne zcela dokonalé OCA, byly všem politikům známy, avšak byla to politická část těchto podmínek, která selhala. Pakt stability a růstu, který kdysi účinně ošetřoval to důležité minimum fiskální synchronizace, padl v roce 2005 rukou států, které ho stvořily, Francie a Německa. Problém ekonomických jevů je, že jejich průběh nerespektuje volební období jejich pachatelů. Ono to opravdu vypadalo, že není třeba, aby platily automatické sankce, takže za ušetření dvou let postihu dostaly nyní velké státy pořádnou ránu pěstí od neviditelné ruky trhu.

Pevná rozpočtová pravidla pro veřejné instituce nejsou primárně ve prospěch eura, ale především ve prospěch daňového poplatníka. Stejně tak ve prospěch daňového poplatníka je reorganizace EU na federativní stát. Činnost veřejných institucí rovněž vykazuje úspory z rozsahu, zejména dnes, při zapojení moderních technologií. Stejně tak více než dříve je potřeba efektivnější kontrola veřejných institucí ze strany veřejnosti.

Jakkoliv se může EU jevit jako ultrasocialistická mašinérie, udělala toho ve prospěch svobody mnohem více, než jakýkoliv suverénní národní stát. Byla to EU, kdo zarazil protekcionismus v Evropě a otevřela cestu k jeho likvidaci ve světě, je to EU, která dnes likviduje státní intervence v oblastech, které si mocenské vrstvy úzkostlivě chránily (železnice, energetika). I angažovanost EU v hospodářské politice je podstatně přátelštější trhu, než v případě národních států.

Pro příklad zde krátce rozeberu největší položku evropského rozpočtu - Společná zemědělská politika. EU má rozpočet na 7 let dopředu, po 7 let český farmář s jistotou ví, co ho čeká- jak z hlediska povinností, tak z hlediska finančních toků. ČR má také vlastní zemědělskou politiku. A český farmář musí pečlivě sledovat, jak to dopadne, často zjistíte, že máte 14 dní na vyřízení dotace na úřadě a to je ještě lepší varianta. Horší je, že vlastně žádnou nedostanete, protože dotační titul XYU byl pozastaven a jeho zdroje přesunuty k dotačnímu titulu PMK (Prasata a Mléčné Krávy - dvě stálice lobistického úspěchu). Kdyby se obyčejný farmář měl orientovat jen podle českého ministerstva zemědělství, skončí na dlažbě nebo v blázinci. Nikdy nevíte,  zda a kolik peněz obdržíte, ani nevíte, s jakými formuláři na vás bude vybafnuto. A že český farmář dostává méně, než německý kolega? To je dobře. Německý kolega žije v sice konvergující, ale jiné ekonomice, s odlišnými (podstatně vyššími) cenami půdy i práce. Pokud by český a německý farmář dostával stejné peníze, reálně by byl německý farmář prudce znevýhodněn. On bude znevýhodněn i v roce 2013, kdy budou platby stejné, na druhou stranu je mnohem efektivnější, takže proti českým kolchozníkům obstojí.

Musí být evropský superstát socialistický? Samozřejmě, že nemusí. Čeští euroskeptici rádi dávají vedle sebe jako alternativy socialistickou EU a liberální ČR. Skutečnost je taková, že jak v ČR tak jinde v EU žijí vedle sebe jak socialisté, tak liberálové. Preference a hodnoty náleží jednotlivcům, nikoliv národům. Výsledek vlády jak v ČR tak v EU bude velmi podobný, pravicově smýšlející člověk ji bude vnímat jako příliš levicovou a levicově smýšlející člověk jako příliš pravicovou. Takový je úděl veřejného sektoru, rozhoduje za všechny a nelze se nijak zbavit nesouhlasících (i když to některé režimy zkoušely). To je ostatně důvod, proč by měl být co nejmenší a nejefektivnější.

Alternativa k evropské integraci neexistuje. Tedy existuje, ale pochybuji, že by se komukoliv líbila. Evropská integrace je nutnou reakcí na globalizaci, kdy rozhodnutí veřejných institucí ve světě bez bariér mají přesah do jiných států. Týká se nás rozhodnutí Německa zavřít jaderné elektrárny, stejně jako jeho politika v zahraničí. Zahraniční politika je účinnější, pokud ji provádí subjekt s půl miliardou obyvatel namísto s 10-80 miliony. Aby to nebyla zahraniční politika Němců, Francouzů nebo Britů, jen vizuálně zesílená ostatními, je potřeba, aby byla zahraniční politika tématem unijních voleb a co možná nejlépe tak odpovídala preferencím těch, pro které je prováděna, obyvatel. Národní státy jsou v globalizovaném světě příliš malé jak na vlastní zahraniční, bezpečnostní nebo obchodní politiku, tak z hlediska prostoru pro své občany. Abychom zastavili evropskou integraci, museli bychom zastavit globalizaci. Abychom zastavili globalizaci, museli bychom zlikvidovat cestování, toky lidí a zboží přes hranice, zkrátka úplně zahubit svobodu. A to by byl opravdu hnusný svět.

Stát může být nejlepším garantem svobody, stejně tak může být i jejím zabijákem. Ale pro toto je lhostejné, zda se jedná o stát nadnárodní nebo národní. A rozhodně lépe bude pracovat skutečný stát, než útvar, který se státu vzdáleně podobá. Na velkou reformu EU směrem ke státu je dnes ten správný čas.