Solidarita do zdravotnictví a daní nepatří

Stále se říká, že ve zdravotním systému musí být solidární prvek, minimálně v části standardu. Je to nesmysl. Zdravotní pojištění musí být na principu obyčejné pojistky, jinak se nevyhrabeme z kruhu přesocializovaných státních systémů. Je vůbec někdo schopen říci, jakou míru solidarity v systémech máme?

Stát páchá na občanech v podstatě podvod, protože je permanentně klame o cenách svých služeb. Přerozdělováním jsou již zaplaveny všechny hlavní systémy. Sociální pojištění i zdravotní pojištění mají charakter daně, je v nich zakódováno přerozdělování. Stejně ale najdeme prvky solidarity i v daních, odpočty na vše možné a nemožné, daňové slevy i bonusy. Zároveň vyplácíme různé sociální dávky a za státní pojištěnce je placena zdravotní pojistka, ale nikdo neví, zda je její výše správná, protože ve zdravotnictví se do nedávna málem ani nevědělo, kolik jaký úkon vlastně stojí.

K naší smůle jsme tyto systémy rozvíjeli příliš provázaně. Zamíchali jsme solidaritu do daní a zdravotnictví, kam ovšem nikdy nepatřila. (Pomíjím, že se nejedná ve skutečnosti o žádnou solidaritu, solidarita je dobrovolný úkon, kterým pomáháme slabšímu z vlastní vůle, zde jsme nuceni platit.) Musíme se naučit oddělovat funkce. Jedinou funkcí daní je vybrat peníze. Jedinou funkcí zdravotnictví je léčit. Zdravotní pojištění se nesmí svými principy odchylovat od běžného pojištění a pod stát nepatří, stejně tak nemá smysl sociální pojištění, čímkoliv platíme státu za nutný či vnucený rozsah služeb nazývejme daní. Na tu tzv. solidaritu zde máme sociální systém. Sociální systém (financovaný daněmi) může zajistit i to, aby měl každý na základní rozsah zdravotní pojistky.

Principem změny by mělo být, abychom zřetelně viděli, kolik nás jaká podpora stojí. Daň musí být placena X % z příjmu pro všechny bez rozdílu a bez slev. Chceme-li nízkopříjmovým skupinám něco vracet, musí se tak dít transparentně přes sociální systém, nikoliv kombinovaně. Výsledkem by mělo být, že až budou politici slibovat zvýšení mateřské o x tisíc, bude si moci každý jednoduše spočítat, o kolik vyšší bude muset být daň, zatímco v dnešním propojeném systému platí daně pouze někdo a všichni kalkulují svojí celkovou výhodnost, kdo to platí je netrápí. Pokud by takové opatření zvyšující výdaje museli všichni pocítit na dani, byli by hodně vážili, zda je to správné i tehdy, pokud by jim ve výsledku příjem narostl.

Jen v systému, kde budou jasně definovány finanční toky ke státu a od státu, je naděje, že stát nebude mít permanentní tendenci růst a půjčovat si do nekonečných rozměrů. Jeho růst byl dán právě přepropojeností systému, kde daně fakticky platili jen někteří a ostatním stačilo jen natáhnout ruku. Pokud budou vidět cenu státních služeb všichni, budou se moci skutečně rozhodovat, zda jsou ochotni takovéto služby platit a společnost bude mnohem obezřetnější proti (nejen) předvolebnímu rozhazování.