Pusťme do zdravotnictví trh

O máločem se vede tak živá debata jako o zdravotnictví. I když se bohužel celá diskuse degradovala na tu prokletou třicetikorunu. Principy toho, jaké zdravotnictví by u nás mělo fungovat v příštích desetiletých utekly kamsi do ztracena.

Nejdůležitějším úkolem zdravotní reformy by měla být transformace socialistického zdravotnictví na kapitalistické. Je potřeba vyvrátit mýtus, že zdravotnictví není zdrojem zisku. Samozřejmě že je. Ziskový motiv je základním kamenem lidského chování a ve zdravotnictví tomu není jinak. Ve zdravotnictví se pohybují 3 druhy subjektů. Pacienti, lékaři a zdravotní pojišťovny. Dnešní stav přiznává legitimní zisk pouze skupině lékařů. Pacient pouze platí zdravotní daň, doplněnou o doplatky léků. Zdravotní pojišťovny jsou pak zvláštní rozdělovače peněz, které nikomu nepatří, jejich hospodařní je zahaleno otazníky a jejich postupy tvoří šedou zónu, ve které se dovede orientovat a profitovat pouze skupina lidí. Reforma z dílny pana Julínka měla v úmyslu tento stav poněkud upravit, pojišťovny by dostaly jasná pravidla, byl by jim přiznán legitimní majitel i zisk, pacienti by se možná dopracovali k větší kontrole peněz ze zdravotního pojištění, ale namísto ziskového motivu jim byla nabídnuta pouze represe v podobě regulačních poplatků. Poplatky bylo jediné, co z těch plánů zůstalo. Bohužel to nahrává socialistickým populistům, kteří chtějí zachovat současný stav vyhovující pouze té šedé zóně.

Je potřeba nastolit lepší řešení, které by pomocí ziskového motivu přimělo i pacienta, aby se choval racionálně a efektivně. Takovým řešením by bylo úplné vyrvání zdravotního pojištění ze chřtánu státního rozpočtu. Každý pacient by měl zdravotní účet u své pojišťovny, přičemž by tam každý odváděl x% svého příjmu, bez progrese nebo degrese(stropy). Každý pacient by také dostával nejméně jednou ročně výpisy z účtu, nemusel by o ně žádat. V těch výpisech by byly uvedeny všechny výkony, které byly pacientům účtovány u konkrétního lékaře. Pokud by byl účet za daný rok v minusu, vynuluje se, rozdíl hradí pojišťovna, pokud bude v plusu, zůstatek se rozdělí mezi pojišťovnu a pacienta v určitém poměru, který zajistí solidaritu systému. Pacient si svůj přebytek bude moci vybrat v penězích. Pojišťovna své části přebytkových účtů použije k úhradě ztrátových účtů. Rozdíl mezi tím, co jí připadne z přebytkových účtů a tím, co musí uhradit, tvoří zisk zdravotní pojišťovny. Zda bude vyplacen vlastníkům nebo zůstane v pojišťovně už je rozhodnutí vlastníka. Zákonem by mělo být výčtově uvedeno, co musí být minimálně hrazeno ze zdravotního pojištění. Žádná obecná formulace. Výčet zabere spoustu práce, ale získáme tak jasný nárok. Zda pojišťovny něco přihodí v rámci konkurence nebo nabídnou nominální připojištění už je na nich. Za lidi bez příjmů platí pojištění stát, ale kontrolu má v rukou konkrétní pacient, včetně případného zisku.

Systém má výhodu i v tom, že nepotřebuje žádné represivní prvky typu poplatků. Zdravotní služba se stane službou jako každou jinou a dostane se pod spotřebitelský tlak, umocněný silou zdravotních pojišťoven. Zlepší se kvalita i vyspělost zdravotních služeb. Samozřejmě jsou lidé, kterým tento systém vyhovovat nebude. To jsou v první řadě nekvalitní poskytovatelé zdravotních služeb a parazité, kterým systém bez jasných pravidel docela vyhovuje. Potom je tu skupina starších lidí, kteří by systém přijmout nemuseli, nebyl by pro ně přínosem a asi by je příliš nezajímal. Pro ty by bylo řešením, aby jim bylo umožněno setrvat doživotně v bezplatném a bezstarostném, přesto v důsledku efektu okolí kvalitnějším systému zdravotní péče. Od určitého roku narození by nebyl přechod automatický, ale na vyžádání.

Socialisté budou křičet, že trh do zdravotnictví nepatří, nefunguje,je nespravedlivý či nemorální. Trh však funguje vždy a bez výjimek. Princip trhu je stejně pevný jako například princip ozubeného kolečka. Pravidla, podle kterých jsou ozubená kolečka poskládána, lze srovnávat s legislativou. Stroj, který nám vznikl složením ozubených koleček podle pravidel, lze přirovnat k ekonomice. Pokud jsou pravidla zmatečná, je jich moc, málo, někoho/něco preferují, má to dopad na fungování ekonomiky. Svět bez pravidel, což je anarchie, znamená mít ta kolečka naházená na hromadě. Myslíte, že stroj bude fungovat? Liberalismus preferuje stroj sestavený podle jasných pravidel a to je velký rozdíl. Bude-li dobrá legislativa, bude tržní systém perfektně fungovat i ve zdravotnictví.