Proč jsem libertarián a eurofederalista

Všiml jsem si, že tahle kombinace kdekoho dráždí, nicméně jsem na ni patřičně hrdý, možná i proto, že to někomu tak leze na nervy. Ale protože vztek ještě nikoho nepřesvědčil, pokusím se toto zdánlivě nesourodé spojení vysvětlit.

Liberalismus či libertariánství má jako nejvyšší hodnotu svobodu jednotlivce. Každý jeden člověk se rozhoduje sám za sebe tak, jak je to pro něj nejvýhodnější, nese za svá rozhodnutí následky, má svůj život ve vlastních rukou. I při suverénních rozhodnutích se ovšem potýká s omezením svobody, protože svoboda každého jednotlivce končí tam, kde začíná svoboda jiného jednotlivce. Nežijeme v izolaci, ale probíhají mezi námi interakce, náš životní prostor je z velké části společný. V některých záležitostech musíme rozhodovat společně, minimálně se musíme shodnout na pravidlech, jak se k sobě budeme chovat (legislativa).

Asi si nedovedeme moc dobře představit, jak bychom fungovali, kdyby měl každý pravidla svoje, je nutné přijmout jedna společná. O těchto pravidlech jsme nějak rozhodli (zpravidla hlasováním), nicméně jiní mohou rozhodnout jinak a my jsme pak nuceni se podřídit takto schváleným pravidlům, byť jsme s nimi nesouhlasili. Co je tím kritériem, díky kterému jsme ochotni nést náklady cizího rozhodnutí? (vždyť můj názor je přece lepší)

Mnozí včetně libertariánů se dlouho domnívali, že ta skupina, se kterou jsme ochotni podřídit se cizímu rozhodnutí, je právě národ, protože národ nás spojuje a nutí nás k přirozené solidaritě s ostatními členy. Ale nemyslím si, že je to pravda. Už proto, že pokud jste ochotni někomu pomoci, nebudete po něm požadovat důkaz, že je čech. Prostě mu pomůžete. Co vás vede k tomu, že někomu pomáháte? Národnost to rozhodně není. Je to fakt, že se s ním prostě setkáte, přijdete s ním do styku, jste na společném životním prostoru. Společný životní prostor je tím důležitým kritériem, který vytváří soudržnost.

Náš životní prostor se s rozvojem dopravních a komunikačních možností neustále rozšiřuje. Dnes se můžeme volně pohybovat téměř po celé Evropě. Logicky z toho vyplývá, že ve společném životním prostoru musejí platit i společná pravidla. Proto jsem přesvědčen, že legislativa musí být tvořena výlučně na úrovni EU skrze Evropský parlament.

Není to nijak v rozporu se zásadou subsidiarity, protože ta znamená rozhodování na nejefektivnější úrovni (nikoliv na nejnižší). V případě legislativy je nejefektivnější celoevropská úroveň, jak už jsem řekl, společný prostor, společná pravidla. Efektivnost rozhodování vyplývá z toho, koho se daná věc týká. Legislativa se týká všech. Rozhodnutí o chodníku v obci se týká pouze obce, rozhodnutí je tedy nejefektivnější na této úrovni, silnice v rámci jednoho kraje logicky bude jednána na kraji, dálnice Praha-Brno na úrovni ČR, rychlodráha Berlín-Drážďany-Praha-Brno-Bratislava-Budapešť na úrovni EU. Všechny úrovně rozhodování se ovšem musí řídit společnými pravidly chování vůči soukromým subjektům (nevypisovat tendry na míru pro známé).

Často se zaměňuje střet mezi pravicí a levicí (méně nebo více regulace) se střetem mezi národními státy a EU. Špatné normy jsou vydávány za důsledek existence EU, nikoliv za důsledek převahy jinak smýšlejících. To, zda je norma lepší nebo horší, není dáno národem, který se staví pro nebo proti, ale právě ideovým střetem, který prochází napříč všemi národy bez rozdílu. Nemá smysl dělat vzpoury na národní úrovni, za svobodu je potřeba bojovat celoevropsky, protože si přece nebudeme omezovat životní prostor proto, že na vyšší úrovni vyhrála jiná strana. (Nabízí se paralela se zavedením poplatků ve zdravotnictví a jejich proplácení kraji)

Jsou názory, že je prospěšná konkurence mezi státy v daních a prostředí, firmy i lidé si vyberou, kde chtějí žít. Koncept konkurence mezi státy je od základu pitomost. Představa, že opustím svůj domov, protože mi tu někdo zhoršuje prostředí, je mimo. Především nevidím důvod, proč bych to měl dělat. Proč bych měl kvůli státu měnit místo svého působení, přizpůsobovat chování států svůj život? Děkuju, nechci, zlu se neustupuje. Proti zlu (špatné rozhodování státní správy) se musí bojovat a lépe se bojuje s jedním nepřítelem, než s 27, tedy za lepší jeden životní prostor v rámci celé EU.

Jsem přesvědčen, že průhledná federace se hlídá lépe, než 27 států. Omezení moci instituce státu totiž rozšiřuje svobody všech občanů. Žádný stát už není oprávněn uvalovat cla či podporovat z peněz daňových poplatníků "kamarádské" podniky. Mohl by pan Jančura pomýšlet na vstup na železnici bez EU za zády? Obrovský prostor a velké množství lidí otevírá i nové efektivní trhy, které by se jinak do jednotlivých států nevešly, třeba energetiku. Prioritou musí být, aby byla ochráněna svoboda jednotlivce, aby mohl EU skutečně vnímat jako svůj celistvý životní prostor, svoboda institucí mu musí ustoupit.

Cesta k federaci rozhodně nevede přes jedno rozhodnutí, je to dlouhodobý proces, nicméně je nevyhnutelný, chceme-li naší svobodu rozšiřovat a nikoliv omezovat hranicemi států. My suverenitu neztrácíme, ztrácí ji pouze stát, což je instituce. Ano, náš hlas bude slabší, protože sdílíme prostor s mnohem větším počtem lidí. Ale nejsilnější hlas máme, pokud jsme sami. Jak velký životní prostor tedy chceme mít?