Obhajoba vily v Pardubicích: Co je moje, do toho vám nic není!

Ta zvenčí nic moc vypadající, ale prý drahá vila se mihla na obrazovkách už po několikáté. Člověka, který ji postavil, vůbec neznám, je mi známo, že jde o černou stavbu, a přesto cítím morální povinnost se ho zde veřejně zastat.

Vila prý leží v oblasti, kterou územní plán města určuje jako "zeleň už nevím jakou". Město ovšem oblast nevlastní a ani ji nijak neudržuje. Zkrátka a dobře omezuje vlastníka v užívání pozemku, rozhoduje, jak s ním smí/nesmí nakládat a tím také hýbe jeho cenou, tedy hodnotou majetku. Vlastně je to způsob, jak občana svázat a okrást jako odměnu za jeho odvedenou daň z nemovitosti.

Města mají v tomto ohledu pravomoci, které mě děsí sami o sobě. O mnoho děsivější jsou důsledky této moci. Napadla mě totiž taková úvaha, zda se náhodou stavitel neodmítl dopustit korupce. Mnoho staveb obdrželo povolení až dodatečně a mě překvapila tvrdost, s jakou úřednice trvaly na svém právu zbořit něčí dílo. Není to úplně obvyklé. Nebo se zdálo jenom mě, že ten případ je takový zvláštní a všechny smysly se proti němu bouří?

Rozum smysly plně podporuje. Města mají územní plány. Rozhodují za vlastníky, co mají dělat se svým majetkem, umí hýbat cenami jejich majetku oběma směry. Výslednou podobu územního plánu lze vždy dobře obhájit a připravuje se dlouho dopředu. Těžko si v této republice představit větší oceán potenciální korupce.

Další dopad směřuje až do bytového trhu a tím i do dostupnosti bydlení. Pokud má někdo tu smůlu, že si není dle územního plánu oprávněn postavit bydlení na svém pozemku, musí poptávat bydlení jinde, přičemž nabídka obrovských developerů je štědrá. Oni mají velmi silnou vyjednávací pozici a územní plán se jim rád přizpůsobí. Však je to ve veřejném zájmu.

Vyřešit se tedy může mnohé, pokud města tuto moc ztratí. Korupční potenciál klesne, lidé budou svobodnější v nakládání se svým majetkem a v důsledku odstranění bariér vstupu se časem zvýší dostupnost bydlení. Ušetří veřejná správa a ani se nebudou muset vynakládat veřejné zdroje na tzv. sociální bydlení a jiné neefektivní nástroje, snažící se vykompenzovat poruchy na trhu z regulace nájmů a absolutistické moci měst nad nakládáním s pozemky.

Pánem pozemku je a musí být jeho vlastník, s veškerou odpovědností z toho plynoucí. Jediný smysl regulace spočívá v efektech sousedství (znečištění, hluk, narušení soukromí), ale to jsou věci mezi vlastníkem a sousedy. Je nepřijatelné, aby mi město diktovalo, zda si smím na svém pozemku vysázet les nebo postavit dům.

Pokud chce město něco tvarovat, nechť si pozemky koupí a přetvoří k obrazu svému (a také se o ně stará). Ale nevidím důvod, proč platit své daně z nemovitosti  městu, aby mohlo nakupovat a udržovat pozemky. Na to se zrovna samospráva nehodí. Radši já sám a dle svého nejlepšího vědomí a svědomí.