Společnost se dostala do zvláštního bodu, kdy si hrajeme na to, že se můžeme svobodně rozhodnout, zda se necháme očkovat nebo nikoliv, ale zároveň uplatňujeme plošné restrikce a omezení na celou společnost.
Očkovaní státní zaměstnanci dostali 2 dny volna, mladé lidi čekají zřejmě různé variace na iPhone loterie. Neočkované skřípne již v září povinnost hradit si testy z vlastní kapsy (zjištění, že bezinfekčními se stanou až 14 dní po druhé dávce bude pro mnohé z nich poměrně finančně náročné).
Pokrytecky si hrajeme na moudrý národ, který dosáhne kolektivní imunity na základě dobrovolného očkování, jenomže ty stávající počty na to nestačí, tak hledáme alternativní cesty k povinnému očkování, které na část národa působí jako rudý hadr na býka.
Tyto alternativní cesty, tedy zachování hry na dobrovolné očkování, mají ovšem ohromná praktická i etická ale.
Prakticky nikdo netušíme, jaká dosažená úroveň proočkovanosti nám stačí k potlačení šíření viru na úrovni, kdy přestane dělat škody. Pokud dosažená úroveň nebude stačit a nemocnice se začnou znovu plnit, pak udělá vláda co?
Zde budeme čelit etickému problému – nemocnice budou plnit neočkovaní, ale omezení k zamezení šíření viru se dotknou i očkovaných. Je eticky v pořádku omezovat zodpovědnou část společnosti, která se nechala očkovat, za účelem ochrany nezodpovědné části společnosti, která se očkovat nenechala?
Eticky problematický je i dnešní postup vlády – je v pořádku tlačit lidi do údajně dobrovolného očkování tak, že jim prakticky znemožníte normálně fungovat bez očkování? Je etické uplácet z veřejných peněz lidi, aby se nechali očkovat?
A pak je tu ta zásadní otázka praktická, kterou si klademe všichni. Jak dlouho tohle ještě bude trvat? Jak dlouho budeme nosit respirátory, jak dlouho budeme moci být lustrování, zda si smíme posedět v restauraci, jak dlouho budeme vyplňovat ty stupidní příjezdové formuláře? Potřebujeme se vrátit do normálu, jak z hlediska osobní svobody, tak z hlediska ekonomiky, která dost trpí i jen pro ten povinný respirátor.
Vláda nám na tuto zásadní praktickou otázku stále dluží odpověď.
Zařazení očkování proti covidu mezi povinná očkování je přitom naprosto legitimní, čisté a odpovědné řešení. Přestaňme si hrát na falešnou svobodu volby očkovat se a přijměme nutnost očkovat se proti covidu za stejně samozřejmou jako je tomu u jiných nebezpečných onemocnění.
Netvrďte mi prosím, že covid nebezpečný není – tisíce lidí tu s námi mohly být i další desítky let. Netvrďte mi prosím, že očkovaní představují hrozbu, protože mohou dále šířit virus – ano, očkovaný může onemocnět a může být i infekční, ale bavíme se tu o mnohem nižších mírách než v případě neočkovaných.
Z dostupných dat je zřejmé, že jsou to právě neočkovaní, kteří plní nemocnice a márnice. Očkování na západě schválenými vakcínami mají za sebou stamiliony lidí a žádným jiným vakcínám se nikdy nedostalo tak podrobného sledování a monitorování vedlejších účinků jako v tomto případě. Jsou účinné a bezpečné.
Vláda je odpovědná za to, aby dosáhla návratu do normálu. Zařazení covidu mezi povinná očkování je tou nejlegitimnější cestou. Bylo by krásné, kdyby se dostatek lidí nechal očkovat dobrovolně, ale tak zodpovědný tento národ není, buďme k sobě upřímní.
Dávka vakcíny stojí od 120 Kč po pětistovku. Náklady spojené s opatřeními, testování, ušlé tržby, narušené výrobní řetězce, náklady provozu jednotek intenzivní péče, léčba trvalých následků a v neposlední řadě ztracené lidské životy jsou oproti nákladům očkování astronomické.
Odpovědností politika je dělat rozhodnutí, která jsou správná, nikoliv jen ta populární. Přestaňme si hrát na falešnou svobodu volby ohledně očkování a získejme zpět svobody, o které jsme byli připraveni covidem.
