Lisabonská smlouva=mnoho povyku pro nic

Nemohl jsem si nevšimnout prudkého nárůstu článků oslavujících či zatracujících Lisabonskou smlouvu(LS) či našeho pana prezidenta Klause. Mezi těmito názory mě pobavil především ten, že Václava Klause ocení až historie. Myšleno samozřejmě s ohledem na jeho statečný postoj k LS. Jenže za 100 let si na něj nikdo ani nevzpomene. LS je dokument v kontextu vývoje EU relativně nedůležitý. Neřeší totiž prakticky nic z jejích problémů. 

Současná podoba EU je výsledkem zápasu mezi dvěma rovinami vnímání tohoto systému. Oba přístupy mají své výhody a nevýhody. Mezivládní přístup znamená koordinovaný postup na základě dohody vlád jednotlivých států. Tento přístup zachovává naprostou suverenitu zůčastněných států, jejich rozhodování není ničím omezeno. Nevýhoda je zřejmá, takové uskupení se v praxi vyznačuje téměř nulovou akceschopností. Nadnárodní přístup umožňuje účinnější správu oblasti, zejména za předpokladu, že rozhodujícím činitelem je v něm jeden občan, nikoliv jeden národní stát. Myšlenky jednotné Evropy s dvoukomorovým parlamentem se objevili již začátkem 19. století. Nevýhodou tohoto přístupu je ztráta suverenity národních států, což může vyústit v pocit, že jsou občané některých národů znevýhodněni kvůli špatné volbě ostatních a vlády národních států svedou jakékoliv nepopulární kroky na zlou nadnárodní entitu, což jí opět na oblibě a důvěře nepřidá.

Tyto síly se střetly a výsledkem byl hybrid obou. Současná EU je kombinací mezivládního a nadnárodního přístupu. Máme parlament, který nemá zákonodárnou moc a připomíná spíše senát. Máme komisi, která v podstatě vládne, má zákonodárnou moc, ale je závislá na národních vládách. Občan volí pouze do parlamentu/senátu na národní bázi, nemá tedy téměř žádný vliv na směřování EU. O tom rozhodují vlády na mezivládní úrovni spolu s Bruselem na nadnárodní úrovni. Dnešní EU trpí demokratickým deficitem, důsledkem je netransparentnost a nezájem občanů. V referendech či volbách týkajících se Evropy se potom rozhoduje o současné vládě v dané zemi a domácích problémech, evropské myšlenky a budoucnost EU je většině lidí lhostejná. Toto je zásadní nedostatek EU, který přetrvává i s Lisabonskou smlouvou.

EU a její občané si musí nejprve říci, kam vlastně chtějí směřovat. Pokud se rozhodneme pro jednotnou Evropu na úrovni nadnárodní, musíme ji přijmout pro doby dobré i zlé. Přináší sebou mnoho výhod, potenciál pro velice efektivní státní správu obrovského území, silnou vyjednávací pozici ve světě, kvalitní a efektivně fungující vnitřní trhy, které by v malých státech fungovaly jen velmi obtížně např. energetika. Musíme však být připraveni nést rizika, že dojde k pro nás nepříjemným rozhodnutím, kterým se budeme muset podřídit. Pokud budeme znát náš cíl, můžeme docela dobře zapracovat na odstranění demokratického deficitu. Budeme však vystaveni rizikům špatné politiky stejně jako dnes v ČR. Demokracie je nejhorším systémem vládnutí, nepočítáme-li ostatní. (W.Churchil)

Druhou variantou je mezivládní přístup. Pravděpodobnost dohody 27 vlád a více je velice mizivá. V takovém případě je nevyhnutelný model vícerychlostní Evropy, kdy si skupiny států zvolí stupeň integrace dle svých zájmů. Nemyslím si, že takový postup by byl nutně špatný. Faktem ale zůstává, že přirozený proces integrace bude vyvolávat potřebu nadnárodní autority. Tedy nadnárodního přístupu. A vznikne další zvláštní celek vesměs se stejnými problémy jako dnešní EU.

Lisabonská smlouva neudává žádný jednoznačný směr. Nedá se říci, že by odstranila demokratický deficit. Dělá jen to, že přesouvá několik kompetencí, dává EU právní subjektivitu, možnost z ní vystoupit atd. Je to jako vydávat změnu sazby za daňovou reformu. Před skutečnou reformou EU teprve jsme. Jejím smyslem bude odstranit demokratický deficit EU, získat ztracený zájem občanů, vymezit mantinely kompetencí, nový institucionární rámec. Bude to dlouhodobá záležitost, zejména, když se podíváme na ČR, její vládu, která zavedla poplatky, a kraje, které je proplácejí, tedy ruší jejich efekt. Děsím se toho, co se může dít ve větším měřítku.

Naši hloupoučcí politici by se měli naučit zásadám slušného chování. Nějak si nemůžu vzpomenout, že by během jednání o Lisabonské smlouvě naši politici mluvili o špatném dokumentu. Začli s tím až po jeho podpisu. Takže pánové, tam v Lisabonu jste měli proti textu vystupovat, navrhovat alternativy, bít se před ostatními v prsa, že takový "shit" je nepřijatelný. Jestli byl nepřijatelný, neměli jste ho podepisovat. Jenže jste to udělali. Pokud něco podepíšu, tak si snad za tím stojím. Rýpat do dohodnutého textu, do jehož ratifikace zbývají jen dva závěrečné podpisy prezidentů, umí každý Klaus.

Náš pan prezident po druhém irském referendu smutně konstatoval, že Irové měli jedinečnou šanci něco sdělit a bohužel to neudělali. Ale udělali. Výrazem svobody není jít proti proudu, ale rozhodnout se, kudy chceme jít.