Liberalismus a EU

Poslední dobou to vypadá, že liberálové minimálně v Česku se předhání v tom, kdo silněji kopne do EU v dnešních problémech. Automaticky se má za to, že kdokoliv je liberálem, musí si zákonitě přát konec EU a eura především. Tedy nejvyšší čas nabídnout alternativní pohled.

1. Vymezení liberalismu/libertariánství Liberalismus se zrodil s osvícenectvím a od té doby tento pojem prošel v různých částech světa mnoha změnami významu. Historický vývoj dal vzniknout tolika hodnotově odlišným směrům s názvem liberalismus či libertarianismus, že bude pro začátek potřebné zřetelně říci, co je liberalismem, potažmo libertariánstvím vnímáno z mé strany. Je to především důraz na svobodu jednotlivce, která je nedělitelná a právo na ní je přirozené (existuje nezávisle na tom, zda je garantováno nějakou institucí či nikoliv). Nedělitelnost svobody je mezi jednotlivými typy (osobní, politická, ekonomická,...), ale i mezi svobodou a odpovědností. Svoboda jednotlivce končí tam, kde začíná svoboda jiného jednotlivce. Stát je vnímán jako instituce, která má tyto svobody ochraňovat a vynucovat, je-li to nutné. Soukromé vlastnictví je nenarušitelné.

2. Liberalismus vs. stát Z podstaty liberalismu vyplývá, že státu přísluší obrana a vymáhání práva, ale prakticky nic dalšího. Právo by mělo být jednoduché, srozumitelné, všeobecně přijatelné. Stát tedy v žádném případě nemá rozhodovat o redistribuci bohatství a provádět politiky všemožných podpor hospodářství a vybraných skupin obyvatel. Důvod je zřejmý, o alokaci zdrojů nejlépe rozhoduje jejich vlastník a pouze on pak nese následky v dobrém i zlém. Stát patří všem a tím i nikomu, představitelé státu rozhodně necítí odpovědnost vlastníka zdrojů. Důsledky jejich rozhodnutí jsou pak přenášeny na všechny včetně těch, kteří s nimi nesouhlasili. Bohužel dnes stát rozhoduje o alokaci zbytečně velké části zdrojů a činí mnohá rozhodnutí, která by činit nemusel a neměl.

3. Liberalismus vs. globalizace Svět se hodně změnil. Díky technologiím mizí vzdálenosti a bariéry. Dlouhou dobu se zdál být vhodným prostředkem obrany práv jednotlivce národní stát. Národ, který pojila dohromady společná historie, je podle této představy tou společenskou platformou, v rámci které jsme svolni k solidaritě, svolni nést nejen přínosy, ale i náklady společných rozhodnutí. Tato představa má silné trhliny. Společná národnost nerozhoduje, zda jsme k někomu solidární či nikoliv. Naše preferenční pouta jsou dána rodinnými vazbami, ale k příslušníkovi stejného národa zpravidla nepociťujeme větší náklonnost, než k jakémukoliv obyvateli této planety. Špatné kroky vlády netolerujeme proto, že bychom byli solidární s částí národa, která si takové kroky přeje, ale prostě proto, že v dané územní organizaci žijeme z historických důvodů. Naše vazby, ať už rodinné nebo přátelské, nelze omezit něčím umělým, jako je státní hranice. Nelze ale omezit ani naše ekonomické aktivity. Naše rozhodnutí s globalizací mají globální vliv. Nutné je zdůraznit, že o globalizaci nerozhodujeme, ta zde prostě je. Abychom globalizaci zničili, museli bychom omezit internet, dopravu, zkrátka se vzdát svobody.

4. Liberalismus vs. EU Z výše uvedeného vyplývá, že EU není ze své podstaty nic jiného, než přirozená transformace národního státu na úroveň, která lépe odpovídá globalizovanému světu. Přesto po celou dobu jejího vývoje působila na mnohé představa evropského superstátu jako červený hadr na býka. Žádná instituce se ráda nevzdává své moci, protože její moc vykonávají její reprezentanti, prachobyčejní lidé, kteří mají stejně jako my všichni touhu po moci zanesenou v genech. Proto původní instituce, národní státy, zuby nehty bránily svoji suverenitu, koncentraci moci ve svých rukou. Bránily ji tak, že hlasitě protestovaly proti jakémukoliv vývoji, který by směřoval k nadnárodnímu uspořádání. Bitva mezivládního a nadnárodního konceptu EU nám ji stvořila do dnešní podoby se všemi nepříjemnými důsledky, se silným demokratickým deficitem, nízkou akceschopností, vystupujíc nevystupujíc ve světové politice a zaplevelujíc domácí politiku regulacemi pochybného významu.

5. Liberalismus vs. socialismus a evropské bitevní pole Mylná představa je, že samotná podstata EU je socialistická. To nikdy nebyla a byly doby, kdy se levice zejména v době likvidace bariér obchodu dívala na EU se strachem. Tlakem na mezivládní koncept (o kterém jsem přesvědčen, že je nefunkční, protože národní zájem neexistuje) dochází k tomu, že souboj o hodnoty levice a pravice je nahrazen soubojem mezi příznivci evropské integrace a jejími zarytými odpůrci. Levice a pravice se "bratříčkují", což dělá EU takovou, jaká je dnes. V EP mají většinu strany označované za pravicové, v Komisi však sedí oba tábory a ve jménu konsenzu za každou cenu se domluví na všem, beztak má poslední slovo Rada. "Bratříčkování" pravice a levice jsme zažili ve státním měřítku, jmenovalo se opoziční smlouva. Rozhodně to zemi neprospělo. Právě toto "bratříčkování" umožňuje přerod evropské myšlenky od garanta svobody k eurosvazu socialistických států. Jedinou šancí, jak z toho ven, je institucionální reforma, která přemění jmenovanou Komisi na vládu vzešlou z většiny v EP, přeměna Rady (dnes ministři národních vlád, kteří ani nevědí o čem hlasují) na druhou parlamentní komoru, kde budou sedět volení zástupci (stejný počet z každé země), kteří budou střežit, aby nebyla zákonou úpravou poškozena asymetricky jedna země. Chtěl bych napsat, že reformovaná EU, ve které nahradí vítězství pravice dnešní bratříčkování, rychle ztratí pověst byrokratického molochu, ale buďme realisté a podívejme se, jak ošemetné je vítězství pravice v ČR. Institucionální reforma EU je však podmínka nutná, nikoliv postačující, abychom si vybojovali svobodnější svět pro náš život.