Lepší ECTS školné

Protože školné se začíná vypařovat kamsi do ztracena a ani dohodnutá varianta v koalici nenaznačuje žádný stabilní výsledek reformy škol, je třeba se vážně zamyslet nad alternativami plateb administrativně stanovovaných ministerstvem školství, které budou s vysokou pravděpodobností mimo realitu.

Systém ECTS říká, že pro získání titulu Bc. je třeba získat 180 kreditů. Počet přidělených kreditových poukázek je ovšem 219 (FMV VŠE 2006). Přímo se zde nabízí ohodnocení jedné kreditové poukázky. Pokud neplatíme za semestr, ale pouze za množství studia vyjádřené kreditovým ohodnocením předmětů, otevírá to širší paletu možností pro studenty i školy, jak dosáhnout vzdělání vzhledem k ekonomickým podmínkám.

A) Nechce-li se nám za studium platit povinně, je zde možnost přidělit oněch 180 kreditových poukázek studentům, kteří splnili určité podmínky stanovené přijímacím řízením v kapacitě, stanovené ministerstvem školství, které je uhradí za studenta. Pokud má škola větší kapacity, může přijímat i studenty pod laťkou, ti si ovšem budou muset platit za čerpané kreditní poukázky. Stejně tak, pokud je někdo nucen předmět opakovat, musí si dodatečné kreditní poukázky od školy koupit. Takovýto přístup by byl asi nejpřijatelnější ze strany univerzit, studentů i veřejnosti, je maximálně otevřený k talentům a méně talentovaní přispívají více.

B) Ve variantě plného školného by bylo nutné nakoupit všechny kreditní poukázky za školou stanovenou cenu. Na rozdíl od semestrálního školného umožňuje tato varianta lépe vyvážit sociální dispozice studentů. Umožňuje jim rozložit finanční zátěž na delší časové období, tedy méně studovat za méně peněz a zároveň trávit více času na brigádách. Při této variantě se ale také na straně školy více projeví, že ECTS kredity odráží studijní náročnost předmětu pro studenty, nikoliv nákladnost výuky ze strany školy. Proto by mohly být předměty rozřazeny do dvou skupin, se základní sazbou a se zvýšenou. Zvýšená sazba by byla stanovena univerzitou jako násobek základní a předměty této sazby by byly označeny. Před variantou B doporučuji nějaký čas nechat běžet variantu A.

Ocenění kreditů má i další dopady, volnou kapacitu kurzů lze nabízet široké veřejnosti, která bude předem vědět, za jakou cenu je možné rozšířit své znalosti. Posiluje se tím i zpětná vazba co do kvality kurzů, nikdo z pracujících nebude vydávat zdroje a čas za zbytečný kurz (narozdíl od studentů, kteří občas mají sklon vybírat "dávačky"), navíc i studenti budou očekávat za své peníze nějakou přidanou hodnotu. Problémy s administrací by nastat neměly, zásah do IS škol nebude velký. Je zde velký prostor pro snížení závislosti škol na státních dotacích cestou evolučního vývoje, nikoliv nárazově, to omezí dopad případných kiksů, které z podstaty žádné změny nelze vyloučit, zároveň obdrží školy dobrý nástroj pro svoji vzdělávací politiku skrze ceny kreditů i šanci odrazit v nich nákladnost výuky a studenti větší pružnost tempa vzdělání s ohledem na jejich finanční situaci. Tato alternativa k semestrálním poplatkům navíc dá veřejným školám přeci jen odlišnou identitu, než mají ty soukromé a čas s trhem rozhodnou, který model je vlastně lepší. Stojí to za zvážení.